Cesta s Brokátem do Itálie

Cesta s Brokátem do Itálie

24. 10. 2014

Po sametové revoluci umožnila italská vláda čtrnácti studentům z Česka studovat jeden rok bezplatně management  hotelnictví. Studenti byli vybráni z naší hotelové školy a po maturitě ke studiu v Itálii, v lázeňském městě Meráno, nastoupili. Byli sice už dospělí, ale podmínkou byl dozor českých učitelů, kteří mluví italsky nebo německy. Jako třetí v pořadí jsem byla k dozoru na šest týdnů vyslána já. Od kolegů i studentů přicházely z Itálie různé zprávy, jedna se však stále opakovala. Chybí nám český chleba, prosíme, přivezte nám chleba.To mne vzalo u srdce a před odjezdem jsem koupila tři oválné a dva kulaté chleby. Musím jim udělat radost.

Bývali jsme čtyřčlená rodina, rádi jsme cestovali a měli jsme proto patřičně velký kufr. Zakoupený v Německu, opatřený čtyřmi kolečky na spodu a vystlaný krásným žlutým brokátem. Dali jsme mu proto jméno Brokát. Tak Brokáte, pojedeme do Itálie reprezentovat svoji vlast, řekla jsem mu záhy poté, co jsem ho vyvlekla z kumbálu. Naskládala jsem do něho chleby, zalitovala, že jsem nekoupila jen veky, přibalila věci pro sebe, dopisy pro studenty, vše zajistila brokátovými popruhy, kufr pazipovala a s námahou postavila  na všechna čtyři kolečka. Byl mi do pasu. Pohladila jsem mu držadlo a řekla. Ach jo, Brokáte, čeká nás dobrodružství.

Do Prahy k autobusu mne dovezli autem, kufr dali do úložného prostoru pod patrovým autobusem, dojatý školník mi dal pusu, dcera radostně zamávala a na noc jsme vyjeli. Moje místenka mne dovedla v nižším patře k sedadlu, kde už seděl pán. Upřel na mne zapšklý pohled, otočil oči v sloup a obrátil se k oknu. Pochopila jsem záhy. Doufal, že bude mít sedadla jen pro sebe. I když jsem byla drobné štíhlé postavy, na sedadlo jsem se skoro nevešla a stále se mne něčím dotýkal. Tu jsem měla jeho loket v žebrech, tu zase koleno na stehně, nebo jeho stehno na mém koleni. Byl to mohutný tlustý člověk. Sotva jsme se rozjeli, usnul. Chrápal, mlaskal, funěl, žvatlal a občas v zatáčce rozhodil rukama a trefil mne pokaždé jinam. Záviděla jsem Brokátovi jeho společnost.

V Innsbrucku byla přestávka. Pán se protáhl jak kukačka, která vystrkuje ostatní mláďata z hnízda. Zazíval a vykulil se ze sedadla. Musím toho člověka nějak zabavit, aby nechrápal. Spřádala jsem plán. Pochvíli se vracel naštorc uličkou a svalil se k oknu. Zapředla jsem duchaplný hovor nepřirozeně jemným a příjemným hláskem... Jedete do Itálie? A kam to asi jede! Odvětil a usnul. Cestu jsem tedy protrpěla s nohou visící do uličky a s nenávistí v duši k tomu člověku.

Ráno jsem vystoupila v Bolzánu a s Brokátem zůstala stát na stanici. Měla mne tam čekat kolegyně. Nečekala. Nevadí, Brokáte, počkáme. Minuty ubíhaly, Alena nikde. Postrkovala jsem Brokáta  od jedné stanice ke druhé a hledala, odkud jede autobus do Merána. Chvílemi jsem se sním přetahovala, protože se mu na nerovném povrchu nechtělo pohybovat. Na autobusovém nádražíčku jsem byla povyražením pro ostatní cestující na všech stanicích. Nechala jsem ho tedy stát, všiváka líného a odebrala se  jen s kabelou hledat stanici sama. Co chvíli jsem se otáčela, zda ho někdo neukradl. Á výborně, Meráno! Teď jsem zase nechala o samotě kabelu a šla pro Brokáta.

Přijel obyčejný, prostorný autobus s širokou uličkou a bez úložného prostoru. Naložit Brokáta mi pomohli dva mladíci. Vytasila jsem na řidiče stotisícovou lirovku a italským přízvukem řekla...einmal Merán. To nemáte menší bankovku? Tamhle si jděte rozměnit a za 4 minuty jedem, řekl řidič německy. Ukázal  na prosklenou halu. Nechala jsem v autobuse  všechen svůj majetek a tryskem se vřítila do haly. Loktem jsem od okénka odstrčila frontu a ve stresu houkla na pokladní. Bitte, ich brauche... Když jsem vyrazila na zpáteční cestu, porazila jsem málem Alenu. Kde máš kufry, jedeme vlakem, řekla. V žádném případě!, zařvala jsem. Jedeme autobusem, mám tam kufr. Neodporovala. Dosedly jsme, přitáhla jsem  Brokáta a postavila ho v uličce vedle sebe.

Cesta se vinula horským terénem do údolí a já jsem pozorovala stráně porostlé  révou a zakrslými ovocnými stromy. Je tu krásně, špitla jsem. V tu chvíli vyjel z plantáže do silnice traktor. Řidič dupnul na brzdu. To byl povel pro Brokáta. Rozjel se na svých čtyřech kolech od poloviny autobusu pěkně z kopečka a napral to těsně vedle řidiče do přední části. Ten se tak lekl, že sáhl po klice svých dveří a chtěl vyskočit ven. S ním se vyděšeně nadzvedli cestující, nachystaní také k útěku. To byla chvíle! Proklínala jsem Brokáta a uvažovala, že se k němu nebudu hlásit. Řidič se zase posadil, položil si tvář na volant a díval se na Brokáta. Styděla jsem se. Entschuldigen bitte...koktala jsem omluvu. Řidič si pro změnu opřel o volant čelo a italsky nadával. Alena dělala, že mne nezná. Autobus se pomalu rozjel vpřed. Brokáte, ty všiváku, to je naposledy, co někam jedeš se mnou. Nechám tě shnít v komoře. Takové myšlenky mi běžely hlavou.

Dojeli jsme. Brokáta jsme vynesli s pomocí mladíka zadními dveřmi. Nenáviděla jsem ho. Po šesti týdnech mne střídala kolegyně Anna. Jela jsem jí naproti o vlak dříve, aby neprožívala stres jako já. Anna přijela s kufříkem a kabelkou v dobrém rozmaru. Vezeš chleba? Ptám se. Ne, já mám ráda bílé pečivo, odvětila.

Brokát se mnou přijel zpět do Čech, nacpaný dárky, které jsem tam dostala. Hrůza, Brokát kulhal. Jedno kolečko vzalo zasvé. Před odjezdem se mi dvořili  dva pánové a říkala jsem si, že se rozhodnu pro toho, který pro mne přijede na nádraží na Florenc. Nepřijel ani jeden. Vlekla jsem Brokáta k nástupišti a říkala mu: Tak vidíš, Brokáte, nápadníci nikde, ty jsi chromý...to je tedy život!                                          

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Vtipně napsané, pobavila jsem se, ale takové strastiplné cestování jsem si zažila i já. Těhotná jsem jela za rodiči vlakem do hor, kde jsem nikdy nebyla a omylem vystoupila dříve na zastávce, kde nebylo ani živáčka. Stopem jsem dojela o tři hodiny později. Hrůza, jen když si na to vzpomenu.
Soňa Prachfeldová
Paní Lidmilo, to byla anabáze, vtipně napsané, tehdy to zase asi taková sranda nebyla.
Zuzana Pivcová
Někdy člověk prožije během cest neuvěřitelné historky, ne vždy jsou v tom okamžiku k smíchu, když ale vše dobře dopadne, pak se obvykle po čase stávají předmětem pobavení ostatních, tak jako teď ta Vaše.
Hana Rypáčková
Cestovat samotná je hrozné z toho hlediska, koho vyfasujeme na vedlejším sedadle.Taky jsem trnula, kdy se na mě soused navalí...
Eva Balúchová
Pěkný článek,pobavilas mě :-)
Marie Magdalena Klosová
Lidmilko,taky máš v záloze dost půvabných příběhů.Tedy až po té,kdy si je doopravdy užijeme.Pěkné a vtipné,jako vždy.
Jana Šenbergerová
Čte se to dobře, ale zažívat bych to nechtěla. Zpětně jsou podobné patálie úsměvné i pro ty, kteří je prožijí na vlastní kůži, že? :-)
Vladka Steinová
Paní Lidmilo, moc pěkná a milá vzpomínka!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?