Smutné jaro na chalupě

Jaro jsem měla vždycky ráda. Nejsem sice Ferda zahradníček, ale zelenou barvu miluji a také žlutou, bílou a i jiné.S manželem jsme jezdili na chatu na Slapech a tam trávili hezké dny. Plánovali si, jak si to tam užijeme až budeme v důchodu, koupíme si pejska a budeme se s ním procházet tam, kam jsme ještě nestihli zajít. Člověk míní, život mění.Manžel mi zemřel a já už na chatu nemůžu jezdit. Co teď. Pořídila jsem si tedy toho pejska, ale chata již není a kam s ním, po Praze to tedy nejsou moc zajímavé procházky pro psíka a nakonec jsem si pořídila malou zahrádku, spíše záhumenek, s malou chatičkou, 20minut od bydliště. Moc tam nezahradničím, pouze pár květinek, jednu cuketu , jednu okurku, nějaké bylinky, pár rajčátek, sezení s lehátkem a procházky po okolí s pejskem, kde nejezdí moc aut, sem tam kolo a pejskaři se svými psími kamarády. Vlastně jsem si pořídila detašovaný balkon, kde trávím své druhé krásně kvetoucí a zelené jaro. Kolem jsou lidé s podobnými zájmy, psík tam pobíhá, má práci, protože hlídá a pozoruje okolí .A letošní jaro je zvláště vydařené.Podařilo se uskutečnit setkání spolužáků ze základní školy po 50letech. Netušila jsem, že mne to tak zasáhne. Bylo to moc pěkné setkání. Poznání, že jsme dospěli duševně a měli si co vyprávět, mne nejen překvapilo, ale i moc potěšilo. Obnovila jsem kamarádství z dětství, které jsme zpečetily návštěvou divadla a i vinárny. Bylo to moc fajn. A bude určitě pokračovat. Člověk musí stále začínat znovu a ty nejlepší věci se stávají, až když je nejméně očekáváš.