Maminčiny trapasy

Také se přidám s jedním dětským tramvajovým "trapasem". Byla jsem už rozvedená a byla jsem sama s osmiletým synem a šestiletou dcerou. Přesto dcera Zuzanka neustále dorážela, že musíme mít ještě miminko. Moje argumenty, že k němu nemáme tatínka a mě 2 děti stačí vůbec nebrala v úvahu. Jeli jsme spolu tramvají v odpolední špičce, plnou lidí vracejících se z práce. Ani nevím, co přesně vyprovokovalo Zuzku k jejímu "oblíbenému" tématu- miminku, ale na celou tramvaj zřetelně a nahlas prohlásila" Víš mami, já to miminko chci, no a sama se rozhodni, která z nás ho bude mít!" Letargie, která vládla v tramvaji se rázem rozplynula a na nás směřovaly snad všechny pohledy. Vystupovali jsme hned, jakmile tramvaj zastavila a raději jsme to došly pěšky. Ještě dodávám, že počet mých dětí zůstal nezměněn:-) A moje dcera? Ano, dočkala se, má nádherné dvě děti, jen si musela "chvilku" počkat.

Stála jsem s tříletou dcerkou ve frontě u řezníka. Dveře do prodejny byly otevřené a vběhl tam malý pejsek. Dcerka se na něj podívala a : "do prrrrdele co ten pes tady dělá!!! Ztuhla jsem - u nás nebylo zvykem takové a podobné výrazy používat. Chtěla jsem zachránit situaci tak jsem se zeptala: "Liduško jak to mluvíš, kde jsi to prosímtě slyšela?" Dcerka se postavila na špičky (asi aby ji bylo lépe vidět) "no od tatínka přece". Všichni se bavili, jen já se cítila dost trapně.

Tatínek vyhrožuje v tramvaji dcerce: "Řeknu večer mamince, jak jsi zlobila." ale dcerka se nedá a zahlaholí: " A já řeknu mamince, že čůráš do umyvadla"

Taky přidám z tramvaje, kdy má čtyřletá dcera asi něco mezi cestujícími zaslechla a na celou tramvaj hodně hlasitě upozorňovala: "Maminko, že se kulva, nežíká, to může žíkat jen tatínek!!!"

Opravuji lepku na lebku.

Trapasy z tramvají jsou prima. Při spartakiádě jsem si v tramvaji chtěla vymáčknout krém, kterým se myly ruce. Pamatujete? Tuba udělala prt a krém vyskočil na holou hlavu pána, který seděl pode mnou. Celá tramvaj mi ukazovala palec nahoru a naznačovali krouživé pohyby, abych mu tu lepku namazala. Jen ten pán nic nevěděl.

Pár takových prostořekých lidiček, kteří svými výroky nejenže vytvořili trapas, ale ještě někoho ranili, byť snad neúmyslně, jsem také zažila. Nezapomenu na dětskou lékařku, u níž jsem byla v 9. třídě na prohlídce. V té době jsem byla jen kost a kůže bez ženských tvarů, zatímco spolužačky už se všechny zaoblily. Hodně jsem se za to styděla. Když jsem byla svlečená do půl těla, doktorka zavolala svého kolegu: No, pojď se schválně podívat, viděl jsi už někdy něco takového?...