Těšila jsem se na svoji první dovolenou u Jadranského moře. Cesta byla nesmírně únavná, a tak pohled na první cípek modré plochy ve mně vyvolal téměř hysterické nadšení a v příteli úmysl zprostředkovat nám kontakt s vodou při první vhodné příležitosti. Po další půlhodině jízdy jsem konečně stála po pás ve vodě a mazlila se pohledem na nekonečný azur, když jsem nečekaně v jedné vteřině měla hlavu pod hladinou a něco mě tam drželo neskutečně dlouho. Konečně přišlo vysvobození v podobě rozřehtaného přítele (nebo nepřítele?), který mě vytáhnul z vody a stále svíraje můj tenoučký krček se zajímal pouze o to, zda se mi zdála mořská voda dost slaná. Tato příhoda trvale vyprofilovala můj vztah k slanému moři, takže mám velký respekt i před slanou vincentkou.
Po otřesném zážitku moje nadšení z moře dostalo povážlivou trhlinu. Hladina vody po krk byla limitem, kam jsem se odvážila dojít, ale hlavním kriteriem bezpečného koupání byla dostatečná vzdálenost přítele, takže jsem vypadala stále jako surikata, která vyhlíží nepřítele.
Teplo a klidná mořská hladina otupily moji ostražitost a neprozřetelně jsem se rozhodla plavat kousek dál od břehu, když se voda náhle začala čeřit a něco šíleného mně polechtalo na břiše, vyzvedlo z vody a drželo celou dobu, co jsem ječela a mávala ve vzduchu končetinami ve stylu vzdáleně připomínajícím „na čubičku“. Přestala jsem až na pláži, kde mě zločinec postavil na nohy, ale přetrvávající podmíněný reflex mě srazil na všechny čtyři a chybělo málo, abych pokračovala v plavání i v moři písku. Okolí se náramně bavilo a já pojala trvalé podezření, že se mně chtěl můj milovaný zbavit.
Domů jsme se vraceli pozdě v noci, doslova jízdou smrti. Tvůj vrahounek se Tě chce konečně zbavit, našeptával hlásek v hlavě, takže jsem nezamhouřila oko a sledovala červená světla vozu před námi, který rychlostí minimálně 130 km za hodinu mířil na slovenskou hranici. Tam jsme zírali na žihadlo před námi a já pochopila, proč se trabantu říkalo „pryskyřník pádivý.“
Dovolenou jsem sice přežila, ale podstatný poznatek z cesty zůstal: „Příště pouze sama!“
Jak plynul čas, vytrácely se negativní vzpomínky, a já se těšila na další dobrodružnou výpravu, samozřejmě singl. Mezitím jsem vrahouna vyměnila za laskavého pohodáře.
Dva dny před cestou byl, dle mého mínění, správný čas příprav na cestu. Hromady oděvů a parádiček byly zredukovány do hmotnosti odpovídající požadavkům pro leteckou dopravu, pas byl na stole a jen pro jistotu jsem přistoupila ke kontrole nezbytného dokumentu. Po otevření zelené knížečky se dostavil stav, který lze popsat pouze slovy, oči vidí, ale mozek nebere. Platnost pasu vypršela před měsícem. Stálo to spoustu nervů a peněz, ale prosebné mise byly úspěšné.
Upekla jsem si řízky na cestu, políbila udiveného manžela na rozloučenou a spěchala na nádraží, kde měl být přistaven autobus k přepravě turistů na letiště. Už absence jakéhokoliv dalšího rekreanta byla podivná a po dalších dvou hodinách osamoceného čekání podezřelá, a tak jsem snědla svačinu a v podvečer se vracela zklamaně domů.
Zde vládla pohoda, vše na svém místě, tedy manžel na gauči před televizí, na tváři pobavený úsměv, a aniž očekával nějaké vysvětlení, nevinně brouknul: „Kde máš ty řízky? Už mám hlad!“ Další nepřítel? Ne. Věděl, že jsem se vydala na dovolenou o den dříve. Záměrně mě nezastavil a mnul si tlapky s vědomím, že dostanu za vyučenou, protože jsem ho nechala doma.
Ve správný den bylo vše, jak má být, a já, už bez řízků, dorazila na letiště. Zavazadlo jsem si nechala zabezpečit vrstvou folie a při odbavování ho odhodila na pás, ke své smůle bez označení cílové destinace, a tak jsem vystoupila na jednom z Kanárských ostrovů pouze s příruční kabelou obsahující naprosté zbytečnosti.
Další dva dny byly vyplněné střídavým couráním na recepci s nadějí, že zavazadlo dorazilo a následným vysedáváním na balkónu hotelového pokoje s toužebným pohledem na moře. Další neúspěšný den bylo nutné začít něco podnikat, v mém případě nakoupit plavky, spodní prádlo a nějaký „lajntuch“ navrch. Nevěděla jsem, že ostrov obývají trpaslíci, ale největší číslo zde koupitelných plavek mělo velikost podprsenky právě takovou, abych zakryla bradavky, spodní díl se už vůbec nepřetvařoval něco zakrýt, a tak jsem vycházela na pláž pouze za úsvitu nebo pozdě večer. Těšila jsem se domů.
Při návratu bylo opět vše na svém místě a manžel se z gauče zahalasil: „Jak bylo?“ Po zrentgenování mého zevnějšku a výrazu se dál už na nic neptal. Dlouho jsem nevěděla, zda tušil, co se dělo, anebo s vědomím toho, co se dělo za mé nepřítomnosti, nakonec usoudil, že nastal čas společných dovolených. Ani později jsem podrobnosti dovolené nevyprávěla, nechtěla jsem mu udělat takovou radost.
Také milujete moře? Co se vám na něm nejvíce líbí? Které moře vás nejvíce nadchlo a proč? Chtěli byste u moře bydlet? Napište svůj příspěvek na téma "Moře". Ten nejzajímavější oceníme. |