Nepoužívám u sebe výraz "zamlada", odlišuji dětství a věk dospělý, ale i to má svá úskalí, protože nedokážu říct, kdy u mě nastala dospělost, a v určitém ohledu začínám občas pochybovat, zda vůbec nastala. Fyzicky nepochybně ano, ale s rozumem v tom klasickém pojetí to občas pořádně cvičí.
A protože jsem o sobě v této souvislosti už napsala něco vícekrát (Např. Jak jsem se nestala novinářkou, Je mladší než já, Sorry, já jezdit neumím nebo Studentko, vy nevíte, co je stáří? Máte to za pět), nechci se, co se týče různých činností, opakovat. Za zmínku snad stojí jen ještě to, s čím jsem se trochu zviditelnila zde, na i60, tedy psaní. Přesněji, psaní dříve a teď.
Jako dítě jsem měla mnoho zájmů - četbu, amatérské divadlo včetně loutkového, hudební školu, Sokol a později atletiku. Po nuceném přestěhování na druhý konec Čech jsem se však musela s tím vším rozloučit a v novém bydlišti jsem už kromě četby podobné aktivity nerozvinula. A protože jsem si i díky extrémně hubené postavě připadala vyřazená ze společnosti vrstevníků a méněcenná, začala jsem si psát deník a básničky. Už tehdy v nich má dívčí dušička vyjadřovala svou touhu po lásce, která by mi pofoukala všechny bolístky, ale kterou jsem ve skutečnosti prožívala jen jednostranně v sobě. Když ve mně uzrálo rozhodnutí stát se novinářkou a zvlášť poté, co jsem se dověděla, že k přijetí na žurnalistiku je třeba mít praxi v redakci, přidala jsem k básním ještě několik článků, které vyšly v jihočeském deníku, leč k přijetí na vytouženou školu mi stejně nepomohly. Vše dopadlo jinak, vystudovala jsem češtinu a němčinu a roky učila kurzy na jazykové škole. S novinařinou byl konec. Básně mě ještě určitou dobu provázely ruku v ruce s pocitem nenaplněných lásek. A pak byl najednou také konec. Ztratila jsem inspiraci a s ní i chuť psát. Šly roky a začaly nenápadně zavánět stárnutím...
Občas, tedy až po listopadu, jsem napsala čtenářský příspěvek na zadané téma, např. Jak jste prožili srpen 1968 nebo Setkání s Karlem Gottem nebo Máte rádi dechovku? Vždycky jen o dovolené v jižních Čechách, které jako kdyby byly osudově spjaty s mými někdejšími novinářskými pokusy.
Tam jsem také objevila na chalupě starý sešit s básničkami, z nichž některým bylo v té době už přes 40 let. A protože se to stalo v době, kdy jsem právě poznala portál i60 a napsala tam 2 články o cestování a vyprávění o kamarádce, zkusila jsem poslat také asi tři staré básničky. Někdo mi je sice pochválil, ale začala jsem se téměř stydět. Snad tu nebudeš prezentovat svou tvorbu sedmnáctky? Tobě přece říká láska něco i dnes! A tak jsem to zkusila. Zpočátku to nešlo snadno, asi, jako když se po dlouhé době vrátíte k používání cizího jazyka, z nějž jste kdysi docela dost znali. Nejste sice úplný začátečník, ale někdejší bezprostřední zautomatizovaná hbitost je zasutá hodně hluboko a ven ji dolujete jen s obtížemi. Ale máte-li správnou motivaci a k tomu se dostaví něco, co můžete nazvat odezvou, pak, pokud nějaké to své NĚCO v sobě od mládí máte, náhle, dříve či později, zatoužíte tu dobrovolně či násilně přetrženou nit zase navázat. Zvlášť, jste-li paličatý Beran jako já.
Tak píšu a žiju, ne jako zamlada, ale jako TEĎ. Doufám, že mě má inspirace a má chuť psát jen tak lehce neopustí. Držte mi palce!
| Co děláte nyní ve svém seniorském věku jako "za mlada"? K čemu jste se vrátili, anebo co jste nemohli dělat v mládí a dostali jste se k tomu až nyní? Napište jakýkoli svůj příběh či příběh ze svého okolí na téma „jako za mlada.“ Nejlepší příspěvek opět oceníme malým dárkem. |
