Je to taková naše hra. Vždy, když má žena někam vyrazí s kufrem (ona totiž vyráží většinou bez manžela, neb manžel jakékoliv kufrování nemá rád), hlásí mi, že má opravdu ten svůj. Abyste rozuměli - je to vzpomínka na veselou příhodu, která se stala před osmi, možná devíti lety. Inu, to bylo tak.
Na autobusovém nádraží středně velkého východočeského města byl na stanovišti 3A sraz účastníků turistického zájezdu do Rakouska, jehož převážnou část tvořili senioři. Jak už to tak bývá, kolem prostoru pro nakládku kufrů se vmžiku vytvořil shluk babiček a dědečků, kteří se snažili rychle vsunout svoji bagáž do rukou řidiče, aby následně mohli ještě rychleji nastoupit do busu a zaujmout výhodné pozice. Když po necelé půlhodině konečně všichni spokojeně seděli (a někteří už i ukusovali z prvního řízku), delegátka spočítala účastníky a mohlo se vyrazit. Šest hodin jízdy a pět přestávek na vyprázdnění více či méně funkčních močových měchýřů a už tu máme cíl – penzion u Ossiacher See.
Všichni rychle vystupují, aby byli ještě rychleji na recepci a mohli si vybrat ty nejlepší pokoje s balkonem na jih. Tu je slyšet paní, jak volá? „Kufr, já nemám kufr, ztratil se mi kufr!“
Delegátka se ptá nejdříve na jméno a pak uklidňuje: „Nebojte se paní Trousilová, váš kufr se určitě najde.“
„Tady ho máte, paninko, byl úplně poslední,“ volá řidič a vytahuje kufr z nákladního prostoru.
„Ale to není můj kufr,“ odmítá si převzít zavazadlo paní Trousilová.
„To musí být váš kufr, všichni už svoje zavazadla mají a tento je poslední,“ nedá se řidič, vysouvá rukojeť kufru a snaží se ji vsunout do dlaně překvapené paní Trousilové.
„Já nechci cizí kufr, já chci svůj kufr!“ křikla a tón hlasu se jí posunul o oktávu výš.
Delegátka Renátka se zadívala na řidiče a nenápadným pokývnutím hlavy mu zřejmě chtěla naznačit něco jako - počkej Romane, já to s paní vyřídím, tam bude asi nějaký problém v hlavě.
„Paní Trousilová, zůstal tu jeden jediný kufr. Opravdu není váš? Protože nikdo jiný se o tento kufr nehlásí," ptá se pomalu, ale poměrně hlasitě Renátka.
„Říkám vám, že to není můj kufr, já mám červený kufr. Měla jsem červený kufr a teď ho nemám.“
Štíhlý muž s knírkem v elegantních sportovních kalhotách a bundě stejných barev, který se už mezitím zabydlel ve svém pokoji a chtěl rychle vyrazit s nordic walking holemi kolem jezera, aby splnil svůj denní limit deseti tisíc kroků, se pozastavil u autobusu a tiše pravil: „Všiml jsem si před odjezdem, že jakási paní se u autobusu ptala, zda jedeme do Mariánek a když ji kdosi odvětil, že ne, popadla kufr, a běžela, no, snažila se běžet na jiné nástupiště.“
„Byl ten kufr červený, haló, byl červený?!“ křičí paní Trousilová na muže, který mezitím roztáhl hole do požadované délky a upaloval.
„Asi jóóó, čer-ve-nýýý,“ ozvalo se už z dáli.
A opravdu, ukázalo se, že jakási paní, jak jsme se později dozvěděli, paní Žemličková, si spletla autobus. Když zjistila, že ten, do kterého si uložila kufr, nejede do Mariánských Lázní ale do Rakous, rychle popadla první zavazadlo – kufr paní Trousilové – a upalovala s ním na nástupiště 2A, odkud vyjížděl autobus ve stejný čas do Mariánských Lázní.
„Tak to je v prdeli,“ neudržel se řidič Roman.
Obličej paní Trousilové se rázem proměnil v semafor, rudá barva brunátného odstínu vystřídala zelená. Zesinající paní Trousilové se rychle snažila pomoci delegátka Renátka.
„Paní Trousilová, nebojte, to se vyřeší, to nějak uděláme, poradíme si, něco vymyslíme…“ Evidentně hledala slova, jak by paní utěšila, byť bylo jasné, že kufry penzistky Trousilové a důchodkyně Žemličkové jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů.
„Tak co kdybychom se do kufru podívali, že byste si od té paní nějaké věci půjčila,“ navrhla Renátka. Paní Trousilové se evidentně zatočila hlava, takže ji musel podepřít řidič Roman.
Kufr otevřen, v něm dva župany, dvoje společenské šaty, boty žabky, fén a další lázeňské vybavení.
„Já měla ve svém kufru pohorky, svetr, plátěnou bundu s kapucí, věci na hory,“ špitla paní Trousilová.
Delegátka Renátka byla ale ženou činu. Jednak po hodinovém telefonování zjistila, kde se nachází paní Žemličková s kufrem paní Trousilové, ale hlavně u společné večeře zajistila náhradní oděvy a obuv pro nešťastnou paní Trousilovou. Účastnice zájezdu podobné postavy a se stejným číslem bot nabídli paní Trousilové část svého vybavení.
Jak jsme se po několika týdnech dozvěděli, podobně to dopadlo i s paní Žemličkovou, když na ni po otevření kufru vybafly pohorky a troje ponožky. Když se pak obě ženy setkaly, aby si předaly své kufry, údajně si nakonec padly do oka a na další zájezdy jezdily spolu.
P.S.: Příběh to je skutečný, jen jména jsou změněna. Dnes je to k pousmání, ale jak asi tehdy bylo paní Žemličkové a paní Trousilové? I když, podobných příběhů se asi děje spousta. Holt to máme, my důchodci, někdy opravdu těžké.
