Nepotřeboval kostým a líčení, stačil mu pohled a výraz. Bez rozmáchlých gest a dramatické mimiky patřil Rudolf Hrušínský k největším českým hercům všech dob. Na divadle se narodil a zůstal tam celý život. Jeho umění patřilo i filmu, také režíroval a napsal divadelní hru. Měl rád život se vším všudy a nešetřil se, všechno dělal na plný plyn. V neděli to bude 20 let, co opustil tento svět.
„Byl obyčejný, normální chlap – pro mě příklad toho, co je nenafoukanost. Měl absolutní nedostatek jakékoli ješitnosti,“ řekl o něm režisér Jiří Menzel.
Herectví mu bylo vším. Uměl mistrovsky odstínit psychologii postav s využitím úsporných prostředků a zahrát prakticky cokoliv.
Geniální ve Spalovači mrtvol
Galerie jeho rolí je příslušně pestrá: od osobitých mladíčků ve snímcích Cesta do hlubin študákovy duše či Noční motýl, přes bodrého Dobrého vojáka Švejka a studii člověka-bestie ve Spalovači mrtvol až po básníka života ve filmu Vesničko má středisková.
A právě jeho ďábelsky éterický Karel Kopfrkingl, jenž se nechal zfanatizovat nacistickou ideologií, zabil svou židovskou ženu, syna a pokusil se usmrtit i svoji dceru, ze snímku Juraje Herze z roku 1968 je jedním z nejlepších hereckých výkonů v dějinách české kinematografie.
Ale v srdcích diváků zůstalo mnoho dalších filmů s Hrušínským – Skřivánci na niti, Postřižiny, Tři veteráni, Smrt krásných srnců či Dobří holubi se vracejí. Celkem jich bylo přes sto. A ve všech rolích uměl najít moudrost, humor i kousek tajemství.
Lidé ho měli rádi a po změně režimu jej zvolili, aby je zastupoval v parlamentu za Občanské fórum. Dlouho tam ale nevydržel, po dvou letech odešel z politiky zklamaný a s podlomeným zdravím.
Opora Národního divadla
Vlastním jménem Rudolf Böhm, syn Rudolfa Böhma a Hermíny Červíčkové, pocházel staré herecké rodiny, jejíž kořeny sahají až k J. K. Tylovi. Světlo světa spatřil 17. října 1920 za jevištěm hostince U Černého vorla v Nové Včelnici. Odmala kočoval s hereckou společností a jeho prvním profesionálním působištěm se stala Uranie a Divadlo D F. X. Buriana.
Později hrál v Městských divadlech pražských a nejdelší období prožil v Národním divadle v Praze. „Vždycky to mělo jednoduchost. Hrušínský byl génius jednoduchosti,“ prohlásil o něm herec Jan Tříska.
Ve svých názorech byl Hrušínský nekompromisní. To mu také vyneslo, jak později říkal, sedm hubených let po sovětské okupaci v roce 1968, kdy nemohl hrát ani režírovat. Přišel nejen o nabídky práce v zahraničí, ale i o místo na DAMU. Bariéru prolomil až režisér František Vláčil, který ho v roce 1976 prosadil do filmu Dým bramborové natě.
V jednadvaceti letech napsal Hrušínský detektivku První případ, také režíroval na divadle i ve filmu. Spolupracoval i s rozhlasem a věnoval se recitaci.
Pracoval do posledních chvil
V soukromí byl člověkem nemluvným až plachým a své nejmilejší chvíle prožíval u řeky na rybách. Celý život mu stála po boku paní Eva, s níž se seznámil v jejích šestnácti letech a na místě, kde se poprvé políbili, si postavili chatu.
Eva se stala jeho dobrou vílou – sekretářkou, šoférem i ošetřovatelkou. A porodila mu dva syny: Rudolfa a Jana, ve kterých položili základ další herecké generaci.
„Když slyším krásnou muziku, verše, vidím krásné představení, obraz, sochu, východ nebo západ slunce, květ, housátko, kuře, dítě – pokaždé se potom ujišťuji, že budu lepší,“ říkal Hrušínský, se kterým se podle jeho přátel krásně mlčelo.
Panem hercem zůstal až do poslední role ve filmu Noc rozhodnutí, kde hrál prezidenta Háchu. Tehdy byl již velmi nemocný a smrt si jej vzala několik dní po skončení natáčení.
