Někde jsem kdysi četla, že opravdovým sběratelam může být jenom muž, protože ženy se svému koníčku (mají-li vůbec nějaký) nadokáží naplno věnovat... Autor byl asi mužský šovinista, nebo možná jen zastánce dnes již překonaného psychologického názoru nebo zcestné filozofie, ale kdyby byl čtenářem této rubriky, asi by svoje tvrzení poopravil.
Sama jsem vždycky něco sbírala, nebo spíš jen hromadila, ono sbírat znamená shánět o předmětech informace, řadit je pak podle určitých kritérií a vytvářet kolekce atd.
Od dětských let mám krabici plnou svatých obrázků, laicky roztříděných podle námětů. Kvůli nim jsem se proti vůli opatrných rodičů přihlásila v 50. letech na náboženství - tam nám paní katechetka dala do notýsku veliké razítko trnové koruny, my jsme za každý dobrý skutek na trn mohli nakreslit kytičku a kdo měl kytiček deset, dostal svatý obrázek. Nebyly to jen barvotiskové kýče, některé byly miniaturními reprodukcemi slavných uměleckých děl. To jsem tenkrát ovšem nevěděla a obávám se, že se mi líbily právě ty kýčovité. Dokonce se přiznám, že abych dosáhla kýženého obrázku, podváděla jsem a kytičky přikreslovala, aniž bych nějaký bohulibý skutek spáchala (aspoň jsem se pak měla k čemu přiznat u zpovědi a nemusela si horkotěžko hříchy vymýšlet).
Sbírala jsem také knoflíky, některé jsou opravdu unikátní, zvláště ty skleněné. Mám i starožitné hrníčky a sklenice, většinou je používáme na chaloupce, některé i doma, některé se používat bojím, aby nedošly úhony.
Na důchod jsem se odstěhovala na venkov, to, co se nevešlo do mnohem menšího bytu a na chalupu, jsem musela zredukovat. Tak jsem se rozhodla zbavit se většiny dalších shromážděných věcí, ale lehké to tedy není. Například katalogy výtvarných výstav, pozvánky, a další drobnou propagační grafiku jsem chtěla prodat na Aukru, mám je připravené k odeslání, ale stále se k tomu neumím odhodlat, takže zabírají místo v krabici v ložnici...
Výborné téma týdne. Připomíná mi že, s tím už musím něco udělat!