V zeleném údolí, na břehu krásné řeky, kam mne zavlekl můj oblíbený koníček... rybařina. V zákoutí krásných vzrostlých vrb, kde člověk nemůže očekávat nic jiného než pohádkového vodníka, jak na vrbě obklopen žlutavím proutím zlaté vrby, šije své botičky, jsem konečně našel ten správný plácek, kde se můj koníček jistě dobře napase, protože voda a příroda zde přímo lákala každého, kdo by tu procházel, aby se zastavil. Sama příroda chtěla, abych zůstal. Nic lepšího a romantičtějšího v dohledu nebylo, tak jsem znaven padl do žárem rozpálené trávy a chvilku jsem jen tak oddychoval a naslouchal zpěvu různého ptactva, které zrovna sborově prozpěvovalo jistě jakousi árii z nejmenované opery.
I stromy byly jistě spjaty s okolním zpěvem, protože pohybem svých větví udávaly jakýsi rytmus, jako by pod taktovkou neznámého sbormistra. Únavou a vyčerpáním jsem na chvilku upadl do hlubin snění, kde vše bylo pro mne krásné a přímo okouzlující. Příroda hrála na můj příchod, jistě to bylo na uvítanou. Asi po hodince jsem pootevřel klapky svých očí a pomalu jsem se vracel zpět do reálného světa. Ach ta příroda, mocná to čarodějka. Trošku jsem se porozhlédl po okolí a mé rozhodnutí bylo stvrzeno, zůstanu zde.
Drobátko jsem si upravil okolí, kde budu zkoušet štěstí při lovu a také kde budu moci složit své znavené tělo k nočnímu spánku. Kousek vedle bylo staré ohniště, které jsem vyčistil, poopravil a sebral v okolí trochu dřeva, abych si mohl udělat něco k snědku. Voda v těchto místech byla klidná, mírně pohyblivá. Na hladině bylo vidět, jak rybí osádka sbírá z hladiny svůj příděl potravy. Moje rozhodnutí zůstat, bylo správné. Ze zásob, které jsem měl pro ryby, jsem oddělil část a pohodil jako návnadu, jen tak, asi do deseti metrů. Usoudil jsem, že ryby musí ke břehu, protože jsem byl v mírné zátoce, kde voda se pomalu opírala o břeh, kde jsem měl připraven cajk. Po odpočinku a mírné svačince, jsem zasedl k mému nádobíčku a začal jsem s přípravou prutů a samotnému lovu. Jeden prut, jsem nahodil na položenou s kostičkou housky, co kdyby přišel pan kapr a druhý prut, jsem dal na brčko, jen tak si pohrávat s rybí drobotinou. Jako návnadu jsem použil vařené krupky, osvědčená je i vařená dlouhozrná rýže.
S tím že nebudou brát, jsem neměl žádné starosti, hned jak jsem nahodil brčko, přišer záběr - ploťka - a potom jsem již neměl ani čas se podívat po okolí, ryby měly chuť a já toho využil, šly jak se říká, jedna za druhou. Cejni a plotice, jako o závod, kdo dřív a kdo víc. A to jsem jim ještě říkal: berte, já dneska neberu. Den se vydařil a můj koníček se při něm napásl do sytosti. Když jsem asi ve 23.00 končil lov, tak jsem byl unaven, zkrátka vyřízenej. Před spánkem jsem polkl jedno pivečko, poděkoval se přírodě a rybám, a ulehl do připraveného spacáku, kde jsem až do rána nevěděl o tom, že nějaký svět vůbec je.
Kdyby si vůbec někteří lidé dokázali představit, co je to ráno se probudit v přírodě, to je přepych. Přepych, který nedokáže poskytnout žádný hotel světa, ta překrásná hudba, kterou dokáže naše ptačí říše vytvořit, ty melodie, které se vzájemně prolínají, šum stromů, větví a skákání i plácání ryb ve vodě. Nepředstavitelné zážitky. Lehce jsem posnídal a jen tak, jsem ulehl na břehu a kochal jsem se okolím. Mám přírodu rád, jsem jejím milovníkem i opatrovníkem, a tak jsem usoudil že dneska už nenahodím, budu jen tak lelkovat a krmit nahazováním volně z ruky. Den pomalu ukrajoval čas a než jsem se nadál, bylo pomalu poledne a já se začal balit k odchodu. Rybu jsem žádnou neměl, všem jsem dával svobodu. Můj plácek jsem po sobě uklidil, zabalil svoje fidlátka, rozloučil se s okolím a zamířil jsem k domovu. Cestou jsem se ještě párkrát otočil a bylo mně opravdu velice dobře, jak u srdce, tak i na duši. Děkuji ti přírodo, že tě mám. A to o nás rybářích lidé říkají že jsme tichý blázni a já si myslím, že asi mají pravdu.