Moje kruté i krásné zimy (soutěž)

Jani, obdivuju a lituju Tě zároveň, protože žít v horách a nevyjíždět do přírody, by mě přišlo trochu líto. Vím, že chodíš pěšky,ale na těch běžkách to je určitě krásnější zážitek. Také hory miluju a také jsem v mládí běžkovala, ale když přišly děti, nebylo dost peněz a také krátká dovolená, takže jsme jezdili společně jen v létě. Ale děti na lyže jezdily vždy s někým, takže jsou zdatní lyžaři a já už bych si dnes na lyže netroufla.

To Tě obdivuji, žes to zvládla až v dospělosti, dokonce i přes zdravotní potíže. Se mnou je to přesně opačně. Byla jsem z kraje, kde každý lyžoval, sotva se naučil chodit. Tak i já, miniaturní lyžičky, bačkorové vázání. Styl "Jeď, jak umíš", spousta pádů (u nás se jim říkalo Metáky), ale taky pořádné kopce. Pak jsem se odstěhovala do krajiny bez kopců. Byla jsem ještě v devítce na Zadově a ve druháku na střední škole v Krkonoších. To mi ještě něco z původních znalostí zůstalo, tak jsem byla zařazena jediná do družstva kluků. Některé spolužačky stály poprvé v životě na lyžích (vypůjčených). A to je úplný konec. Lyže jsem už nikdy, narozdíl od sestry, která má alespoň běžky, na nohy nedala. Zkrátka nezvládnu rychlost, je to fobie.