„Tys asi přišla Andulko tím těžkým porodem o rozum,“ mudroval otec Pepa, „kluk bude po nás snědý a černovlasý a bude se jmenovat Albín, vždyť se mu budou ve škole smát. Já jsem Josef, táta byl Josef, dědek Václav, co má paměť sahá, byla v naší rodině jen samá poctivá obyčejná jména a teď tohle…“
Aby toho nebylo málo, tak si Albín, kterému pánbůh skutečně nadělil černé vlasy a snědou tvářičku jako cikáněti, ale také vysokou statnou postavu, vybral učební obor kominík.
Tatínkovo proroctví o posměchu ve škole kvůli neobvyklému jménu se ale nevyplnilo, spolužáci se sice smáli, ale jeho vtipům, šaškárnám, byl oblíbený a nezkazil žádnou legraci.
„Kominík, kominík, chyťte se za knoflík!“ pokřikovaly děti za Albínem, když kráčel ulicí, na rameni kominickou špulku. On je však neodháněl, smál se na ně a věřil, že skutečně přináší štěstí, že když se ta mrňata za své knoflíky chytí, kolena si nerozbijí a ve škole je koule z písemky nebo zkoušení mine.
Ale nejraději měl, když se k němu přitočila hezká slečna a s otázkou „smím?“, si otřela svůj roztomilý prstík o jeho černý rukáv a zkontrolovala, zda ho má dostatečně černý od sazí. „Šáhněte si ještě jednou, milostslečno, ať máte štěstí za dva nebo snad pro dva?“ laškoval s ní a slečna se smála, protože se jí ten umouněnec líbil. Večer si pak představoval, že ta kráska skutečně najde díky té černé šmouze štěstí, a jaké jiné než štěstí v lásce a s kým jiným než s ním, s kominíkem Albínem.
A tak Albín každý den od pondělka do soboty vymetal komíny, aby kamna dobře táhla a trouby dobře pekly, aby bylo v domovech lidí teplo a hlavně aby saze nebouchly. A také rozdával štěstí, spoustu štěstí : přes knoflíky, přes šmouhy a někdo měl hezký den už jen tím, že pěkného kominíka jak uhlem malovaného uviděl.
Pan mistr byl s Albínem moc spokojený, protože stačil vymést všechny komíny, které měl za úkol a lidé ho chválili. Odměna tím pádem na sebe nenechala dlouho čekat. „Přidal jsem ti další 2 ulice, Albíne!“ „To už nestihnu pane mistr, bránil se oceněný Albín!“ „Ale stihneš, to budeš koukat! Dostaneš totiž kolo, tak si tě považuju. Máš radost, viď?“
Když druhý den Albín vyrazil na prastarém velocipédu, moc radosti necítil. Kolo vrzalo a řinčelo a děti si vůbec nesahaly na knoflíky, ale pokřikovaly za ním posměšné hlášky. A krásné slečny ho samozřejmě také nemohly osahávat, když kolem nich drnčel.
A tak se Albín poprvé při výkonu svého zaměstnání necítil šťastný. Možná ho štěstí opustilo, možná už ho tolik rozdal a na něj teď žádné nezbývá? Jako na potvrzení této možnosti Albín s hrůzou zjistí, že mu nefunguje brzda, vlítne na hlavní silnici a napálí to rovnou do pivovarského vozu.
„To už jsem v nebi?“ zeptal se Albín těch dvou andělských tvářiček v bílých čepcích, které se nad ním skláněly. „Ale kdepak v nebi, pane kominík, jste v nemocnici, měl jste štěstí, že jel zrovna kolem náš pan primář, když jste se snažil odstrčit pivovarský valník i s kobylama!“ smějí se sestřičky a Albín je rád, že mu trochu toho štěstí přece jen zůstalo.
