V polovině ledna se již tradičně konají v Brně veletrhy cestovního ruchu GO a REGIONTOUR. První dva dny bývají určeny pro profesionály a závěrečné dny patří veřejnosti. Protože již přes dvacet let náležím k té první skupině, tak jsem každoročně bývala předem registrovanou účastnicí.
Pečlivě jsem se na tuto akci vždy připravovala. Uspořádala plán pracovních schůzek a návštěv jednotlivých expozic. Těšila jsem se na novinky i setkání s kolegyněmi a kolegy spolupracujících cestovek z různých koutů vlasti i ze zahraničí.Není to jen zábava, ale i patřičný fyzický zápřah.
Představte si to: ráno usednete za volant auta a jedete za každého počasí po silnici, honosící se názvem D1. Jízda mezi Jihlavou a Brnem k příjemným požitkům rozhodně nepatří, a díky špatnému stavu vozovky ještě asi dlouho patřit nebude. Dostatečně „vykodrcaní“ dorazíte do cíle. V lepším případě pak najdete místečko pro zaparkování nejblíže vchodu do areálu. Potom si z kufru auta vyndáte svůj prázdný cestovní kufr, nejlépe na kolečkách, a proměníte ho v transportní vozík. Proč? Přece musíte svoji cestovní kancelář, nebo agenturu zásobit dostatečným množstvím katalogů, aby klienti si měli z čeho vybírat. Tak se rázem proměníte v nosiče těžkých břemen.
Nastává druhá fáze. Kufr se brzy zaplní úhlednými balíky žádaných sešitů s líbivými obrázky. V halách se dá pohybovat i se zátěží celkem bravurně. Nyní ale musím s těmi kolečky taky jet kus po venku rozbředlým sněhem i kalužemi a dopravit kufr bez úhony k autu. Přestěhovávám zásobu balíků do vozidla a s vyprázdněným kufrem znovu pendluji výstavištěm. Při tom neustávám v práci nosiče.
Cestou potkávám známé tváře, prohodíme pár slov. Opakovaně v podobných obměnách slyším „rád bych Ti pomohl, ale stěží vláčím to svoje“. Odpovídám, že to je v pohodě, já to zvládnu. Jen občas se najde gentleman s prázdnýma rukama a nezištně pomůže. Poděkuji a vracím se už asi po desáté zase k dalším vystavovatelům pro úplně jiné katalogy a propagační materiály. Hodiny plynou rychleji, než bych potřebovala. Ještě podepíši pár smluv, mezitím mrknu na některé zajímavé doprovodné programy a pak už je přede mnou jen cesta domů. Je zima, brzy se stmívá. Jestli něco nemám ráda, tak to je řízení ve tmě. Co se dá dělat, jedu! Na vyložení plně vytíženého auta si před dojezdem ke kanceláři sjednávám telefonicky pomoc rodinných příslušníků.
Podobný scénář se opakoval každoročně, a to až do 10. ledna 2008. Tehdy jsem šla časně ráno před odjezdem do Brna vyvenčit našeho psa. To byla změna pro nás oba, neboť po ránu s ním chodil ven většinou manžel. Já jsem si společnost boxera běžně užívala až v průběhu našich oblíbených dlouhých vycházek. Těšila mne jeho radost ze sněhu. Byl nadšen, když jsem mu dovolila zase volně a „divoce lítat“ po zářivě bílém prašanu. Válel se po svahu a chňapal sníh packami. Mordou brázdil studenou bílou hmotu kolem sebe, až to vypadalo, jakoby tam ryli divočáci. Prostě psí radost, jakou zná s drobnými odlišnostmi většina chovatelů. Ale všechno hezké jednou skončí. Pak nastala obleva, sníh rychle roztával, do toho ještě začalo pršet. Přes noc byl mráz a ráno se dle očekávání proměnily silnice, chodníky i cesty v ledové zrcadlo.
Vstříc této náhlé změně jsem vyšla ven řádně vybavena protismykovými botami. Venku se ukázalo, že změna je horší, než jsme si všichni uměli představit. Nohy ujížděly, lidé padali k zemi a auta se smýkala. Psa jsem měla na vodítku a viděla jsem, že také on se po té klouzačce nepohybuje nikterak suverénně. Vždy, když jsem uklouzla a snažila se vybalancovat rovnováhu, tak jsem nechtěně cukla za vodítko. Pes to pochopil jako pokyn k nasazení sprintu. Marně jsem volala „pomalu, jdi pomalu“. Zřejmě naši ranní vycházku považoval za nějakou novou hru. To tedy aspoň do té chvíle, než jsem já žuchla na zem jak žok.
Svírala jsem v pravici psí vodítko, na jehož opačném konci zvíře předvádělo úžasný potenciál své nevyčerpatelné energie. Já v obavě, aby pes nenadálou situaci nezačal řešit po svém, jsem ho stále držela. Bolestí jsem při dopadu vykřikla a zůstala natažená napříč přes silnici. (Ta úzká, méně frekventovaná silnička nese příznačný název: Příčná).
Pes stál nade mnou, já jsem se pomalu zvedala a cítila jsem, že nejhůře odnesla pád pravá ruka. Strašně mě bolelo zápěstí i dlaň. Během pár vteřin ruka otekla. Přendala jsem vodítko do levačky a šla pomalu dál. Pes konečně poslušně kráčel u nohy. Bylo mi celkově špatně a naše venčení skončilo předčasně. Po návratu domů jsem oznámila manželovi, co se stalo.
Místo do Brna jsem se nechala odvézt do místní nemocnice. Čekárnu chirurgické ambulance již zaplnili převážně lidé, kteří neměli nejméně jednu z končetin v pořádku. Vskutku povzbudivý pohled. Ze dveří vyšla mladá sestřička s optimistickým sdělením, že snad dneska chceme vytvořit rekord v počtu zlomenin. Já jsem protestovala, že to mám asi jen naražené. Rentgen potvrdil, že jsem se mýlila. Nález zněl: dvojitá fraktura zápěstí a navíc prý tříštivá zlomenina.
Dostala jsem zdarma nějaké prášky proti bolesti a jako bonus originální bílý doplněk v podobě sádry od prstů až k lokti. Doktor prohlásil, že na nějaké Brno mohu dlouho zapomenout – jakpak bych s tím asi chtěla řídit auto? Po pravdě řečeno, měla jsem naprosto po náladě, cítila jsem se jak spráskaný pes. A na chození po veletrhu také ani pomyšlení.
Do Brna za mě tehdy narychlo odjela dcera s přítelem. Ona byla, a je moji zaměstnankyní, a tak mohu být ráda, že svoji misi zvládla nad očekávání výborně. Tím drsným pádem pro mne začala i drsná zima roku 2008. Dlouhá léčba, provázená komplikacemi, trvala několik měsíců, včetně následné rehabilitace. Vše skončilo úspěšně - ruka je plně funkční.
