Když jsem šla do konťáku před dům vysypat petlahve, ozvalo se zamňoukání a k nohám mi přiběhla dvě chlupatá koťata. Nechápala jsem, jak někdo může vyhodit živé zvířátko jako odpadky. Ochočené, vůbec se nebály, tak jsem je vzala na dvorek a čekala, co udělá pán dvorku pejsek.
Nastalo seznamování. Kupodivu po první uštědřené ťapce od jednoho koťátka se pejsek stáhl do pozadí a strašně žárlil. Nakrmila jsem je a nechala na dvorku, ukázala jsem jim seno, kde můžou spát. A trochu doufala, že do rána odejdou o dům dál. Samozřejmě jsem ze zkušenosti věděla, že když dám hladové kočce nažrat, že už zůstane. Ne nadarmo jsem jako malá měla přezdívku "kočičí máma." Těch koček, co jsem se od dětství domů natahala!
Měla jsem pravdu, obě chundelatá koťátka čekala u prázdné misky přede dveřmi.Té radosti, co vnesly do domu. Pozorovat jejich hraní, to je lepší, než televize. Bohužel jedno koťátko nepřežilo. Zase smutek. Druhé koťátko - kocourek - nám ale smutek vynahradil dosytosti. Zvykla jsem si časem na to, že ráno po otevření dveří na prahu ležely pěkně v řadě myši a hrdý Šedous čekal na pochvalu za vykonanou práci. Divil se jen, když jsem myši nabrala na lopatku a nesla do popelnice, že takovou dobrotu, kterou mi nachytal, vyhazuju. Když začal nosit v tlamičce myši jen tak trochu přiškrcené a pustil je vždy v kuchyni s tím že si asi s nimi budu hrát, tak to už bylo po srandě. Zvláště, když jich pár obživlo a zmizelo za kuchyňskou linkou a lednicí.
Když jsem odcházela z domu, vždy mě doprovázel až ke křižovatce, tento jeho zvyk jsem nedokázala usměrnit, nepomohlo žádné zahánění, domlouvání, že ho něco přejede. Když jsem se vrátila, to už čekával doma, nejraději rozvalený v peřině nebo sedící na stole. Že byly dveře zamčené? To mu nevadilo, věděl, že jedno okno je stále ve dne v noci pootevřené, takže si chodil a odcházel, kdy chtěl. Mělo to tu výhodu, že nikdy neznečistil naše bývání. Svou potřebu vykonával nejraději v čerstvě nasetém záhoně, pracně někdy vyhrabával zasazený česnek, nebo cibulky tulipánů.
K jeho zábavě také patřilo nahánění slepic a šmejdění v kurníku, zrovna když slepice sedíc na hnízděti snášela vejce. Na to jednou doplatil, když si ho vzal do parády kohout. Jednu velmi špatnou vlastnost náš kocour Šedous měl. Dokázal neúnavně číhat na ptáky a úspěšně je lovit. Když místo myšek na prahu u dveří ráno ležel mrtvý kos, to mě bylo moc líto a prvně jsem kocoura potrestala, dostal po čumáčku. Pomohlo to jen na pár dní, místo kosa jsem na prahu našla vrabce hned dva. Žádný trest nepomohl. Spolužití s kocourem Šedousem trvalo rok. Pak se mu stalo osudným to jeho doprovázení, tentokrát manžela k vlaku. Bylo to moc smutné. Od té doby už kočičku žádnou nechci, každou tady v našem domku těsně u kolejí potkal stejný osud.
