Vidíte v tom, že jste se stala úspěšná a známá až po padesátce, spíše výhody nebo nevýhody? Jestli si třeba neříkáte: proč já pitomá nezačala psát detektivky mnohem dřív?
Popravdě řečeno, já je začala psát už ke konci základní školy, rukou do linkovaných sešitů, a spolužáci na ně měli pořadník. A vždycky někde v procesu předávání mezi čekateli se mi ty sešity ztratily, takže na to dneska nemám žádný důkaz. Pak jsem si dala dlouhou pauzu, a až kolem padesátky se k tomu vrátila.
Proč?
Z ryze pragmatických důvodů: byla jsem rozvedená máma se dvěma dětmi a alimenty, ze kterých by vyžila tak půlka zlaté rybičky, takže předtím jsem sto procent svého času věnovala tomu, abych nás uživila. Teprve když i mladší z dcer končila vysokou, získala jsem luxus volného času a mohla se vrhnout na to, co mě vždycky bavilo – psaní vlastních textů.
Vidíte obecně ve stárnutí nějaké výhody? Nebo je současný trend, kdy se na nás ze všech stran valí tvrzení, že v padesáti máme cítit na třicet, spíše pitomý a jen si namlouváme, že stáří je fajn?
Já vidím ve stárnutí jenom výhody! Pitomost je nechat si zvenčí diktovat, jak se má člověk cítit, ale to je právě myslím spíš problém mladších generací. Já se někdy na třicet cítím, když vylezu po hodině svižného plavání z bazénu. A když odevzdávám rukopis, nad kterým jsem seděla týdny čtrnáct hodin denně, tak zase na sto. Ale jinak se po mládí s žádnou zvláštní sentimentalitou neohlížím. Na stárnoucí kolena mám mnohem větší svobodu dělat si, co sama chci, ne co po mně vyžadují moje rodinné a profesní role, a navíc je mi konečně srdečně jedno, co si o tom kdo myslí. Tuhle jsem se omylem zahlédla v zrcadle, když jsem šla venčit psa, kabát přes tepláky a hučku na šedivých odrostech, a hlavou mi blesklo: Já jsem tak ráda, že už nemusím pořád řešit, jak vypadám! Na druhou stranu mám stejně staré kamarádky, které nonstop vypadají, že by mohly pózovat na titulku Vogue, a obdivuju je, ale v tom je právě ta svoboda – už si můžeme vybrat, co je pro nás důležité.
Dokázala byste vysvětlit, jak se stalo, že se vaše knihy staly tak úspěšné a čtenáři teď doslova čekali na třetí?
Musím přiznat, že to sama moc nechápu, a někdy se musím štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Znič to jméno jsem začala psát po večerech, víkendech, při dlouhých cestách vlakem nebo čekání na letištích, se záměrem zkusit něco ve stylu Sebastiana Japrisota – do jeho knížek Past na Popelku nebo Dáma v autě, s brýlemi a puškou jsem se zamilovala už v dospívání. Sem tam jsem to na delší dobu odložila, pak se k tomu vrátila, ale vlastně jsem nikomu kromě svého partnera neřekla, že něco píšu. Když jsem příběh po třech letech a mnoha přepisováních konečně dotáhla do konce, úmyslně jsem ho nabídla v nakladatelství, pro které nepřekládám, abych měla jistotu, že mi to nevydají jen z letité známosti. A už za pár dní mi volala paní šéfredaktorka, že to ještě celé nedočetla, ale už ví, že to rozhodně chtějí.
Co se psalo snadněji? První Znič to jméno nebo druhý Krutý měsíc, kdy si už asi autor říká: tak to první uspělo a teď nesmím zklamat?
Je pravda, že mě to nečekaně nadšené přijetí hrozně nakoplo a začala jsem hned psát Krutý měsíc. Jenže mezitím dostala první knížka nominaci na Magnesii Literu za detektivku, takže na druhou už čekali v nakladatelství, psali mi čtenáři, a to bylo na jednu stranu povzbuzující, ale na druhou už se dostavil pocit zodpovědnosti. A taky zoufalé zírání na prázdný monitor, když jsem se občas s nějakou pasáží zasekla, což asi znají všichni spisovatelé. Protože už nešlo si jen tak říct, no tak to dám na čas k ledu a uvidím.
Jak se tedy psala třetí kniha – v klidu, v jistotě nebo ještě větším stresu, že musíte být ještě lepší?
Bohužel to poslední. Krutý měsíc se po vyhlášení cen Magnesie dostal hodně do centra pozornosti, vyšla na něj spousta recenzí a většinou byly hodně pozitivní. Což mě samozřejmě moc těšilo, nepatřím k autorům, co ze zásady nečtou hodnocení čtenářů nebo recenzentů. Když občas slíznu jízlivost typu „podprůměrný románek pro služky, čemu všemu už se dneska nedávají ceny“, jsem z toho na chvíli dost špatná. Jenže když jsem psala Dravé zvěři napospas a přitom četla všechnu tu chválu na předchozí knihu, spíš mě to nervovalo. To pomyšlení, že až nová knížka vyjde, všichni to budou srovnávat, a „Zvěř“ jim bude připadat slabší. Že se stanu autorkou, které se povedla jediná dobrá knížka, a pak už nic.
Jste soutěživá? Máte ráda tvrzení, že by člověk měl překonávat výzvy, překážky nebo si ideální život představujete, že by měl spíše pohodově plynout?
Já jsem přímo antisoutěživá. Když jsem se jako dítě účastnila plaveckých závodů, vždycky jsem končila jako druhá – sotva jsem si všimla, že jsem v drahách sama, hned jsem zvolnila, aby mě někdo předhonil. Protože vítězky neměly ostatní holky z oddílu rády. Hrozná vlastnost, která se mě bohužel drží zuby nehty celý život. Racionálně chápu, že překonávání překážek člověka posune dál, ale emocionálně jsem rozhodně pro pohodu. Literatura naštěstí není nijak konkurenční prostředí, nemyslím, že bychom si jako spisovatelé navzájem přetahovali čtenáře – jako vášnivá celoživotní čtenářka to mám aspoň tak, že ke svým starým oblíbencům s radostí nabaluju nová jména.
Co vám udělá větší radost – povalování se doma nebo společenská akce?
Jako typický introvert jsem ráda sama nebo s rodinou. Partner má naštěstí podobnou povahu, takže spolu často hodiny spokojeně mlčíme a je nám dobře. Kromě čtení chodíme rádi do přírody, třeba na moje milované Kokořínsko, kde se odehrává většina děje z poslední knihy. Když pracovní povinnosti dovolí, snažíme se cestovat. Naše srdcovka je Řecko, takové ty míň turistické ostrůvky, kde se ještě na stráních pasou ovce a v taverně se vás přijde zeptat celá rodina majitele, jak vám chutnalo. Ale přiznám se, že se i ráda válím doma. V tomhle ročním období zvlášť. Dobrá knížka, sklenička vína, pes stočený na pohovce vedle mě, to miluju.
Změnilo vám život to, že se vaše knížky v uplynulých dvou letech staly známé, oblíbené?
Změnilo mi to život hodně. Zvykla jsem si, že jako literární překladatelka jsem v podstatě neviditelná, a teď najednou musím překonávat svůj vrozený ostych a společenskou neobratnost: vystupovat na literárních akcích, vést besedy, dávat rozhovory. Obdivuju kolegy, kteří jsou v tomhle jako ryba ve vodě, pro mě je to pořád dost nepřirozené. Na druhou stranu se ráda setkávám se čtenáři. Když slyším, jak nad mou knížkou ponocovali, protože se od ní nemohli utrhnout, nebo že ji četli už třikrát, úžasně mě to nabíjí chutí do dalšího psaní.
Těšíte se na něco?
Možná to bude znít krhounkovsky, ale těším se na psaní nové knížky. Zatím jsem ve fázi příprav, a když si pak sednu k počítači, první kapitoly jsou jako rande čerstvě zamilovaných. Takové to růžovým oparem zalité okouzlení, kdy se všechno zdá možné, a pokud váš vyvolený přijde do divadla v crocsech, není buran, je jen roztomile svůj. Už samozřejmě vím, že to dlouho nevydrží, že se časem zaseknu, budu vjíždět do slepých uliček, vztekle mačkat delete a připadat si neschopná, ale o to víc si ten začátek hodlám užít. A jinak se hodně těším na to, až konečně vyrazím do Stockholmu. Je to ostuda, ze skandinávských detektivek už jsem učetla kdeco, a pořád jsem ještě nebyla v hlavním městě severského zločinu.
Jestli vás napadá něco, co chcete sdělit světu a já se nezeptala, tak sem s tím.
Možná bych se ještě kruhovou kompozicí vrátila k tomu „úspěchu“ až po padesátce. Přineslo mi to poznání, že se člověk nesmí nechat brzdit tím klasickým „na to už jsem moc stará“. Než jsem poslala do nakladatelství první thriller, měla jsem přesně tyhle pocity. Že už je pozdě, abych začínala s něčím úplně novým, že o můj rukopis nebude nikdo stát, že kdybych měla talent, prosadila bych se už dávno a teď už je směšné se o to snažit. Jsem moc ráda, že mě to to nakonec nezastavilo. Lepší pozdě nežli později, jak tvrdí i název jednoho skvělého filmu. A lepší úplně nejpozději než nikdy.
Scarlett Wilková pro i60
Jana Jašová - Narodila se v roce 1968, vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je úspěšnou překladatelkou, z angličtiny přeložila více než dvě stovky beletristických titulů pro děti i dospělé, překládá také non-fiction literaturu. Za překlad románu Michelle Paverové Zrádce přísahy byla v roce 2010 oceněna Zlatou stuhou a stejné ocenění získala i v roce 2021 za svou knihu Psí dny. Známá se však stala díky svým knihám z posledních dvou let Znič to jméno a Krutý měsíc. Nyní jí vychází třetí.
