Naše děti měly stejná přání jako tisíce jiných dětí. Chtěly mít psa. Bydleli jsme v panelovém domě v centru města. Nedovolila jsem jim přivést si domů nějakého psího mazlíčka. Miluji všechna zvířata a byla jsem přesvědčena, že oni ke spokojenosti potřebují hlavně dostatek prostoru a volnost. Zdálo se mi, že náš byt ve čtvrtém poschodí nemůže uspokojit potřeby žádného psa. Tak jsme koupili místo toho postupně akvarijní rybičky, později křečka, nakonec jsme měli i kanárka. Mezitím děti dospěly, začaly mít jiné zájmy a na psa se na čas pozapomnělo.
Pak náhle vážně onemocněl můj manžel. Byl na tom velmi špatně také psychicky, protože ani po operaci střev jeho zdravotní problémy nezmizely. Snažila jsem se ho konejšit, že všechno potřebuje čas a určitě se to zlepší. On však soustavně několikrát za den opakoval, že smrt by byla jeho vysvobozením. Takové řeči mi velmi vadily. Těžce jsem tuto situaci zvládala. Přesvědčovala jsem ho, aby se radoval z každého dne, kdy může sám chodit, pohybovat se. Znala jsem hodně lidí, kteří na tom byli i hůře, a přesto neklesali na mysli.
Tehdy mně dcera připomněla, že bychom si měli pořídit psa, aby taťku obveselil. To byl argument! Manžel tehdy netušil, že k obratu v mém dávném zamítavém stanovisku došlo hlavně v zájmu o zlepšení jeho stavu. Chtěla jsem, aby se věnoval nějaké zálibě a přestal myslet na své bolesti. Nechala jsem dceru, aby se s otcem dohodli na výběru plemene. Jim se nejvíce líbil boxer. Začali společně odpovídat na inzeráty, týkající se prodeje psů a dokonce obtelefonovávali i psí útulky. Nic proti útulkům nemám, ale přiznám se, že jsem měla trochu strach, aby mi nepřivedli domů nějaké nezvladatelné monstrum. Rozhodla jsem se, že je musím usměrnit.
Od souseda jsem se dozvěděla, že jejich blízcí příbuzní mají fenu boxerku, která čeká štěňata. Usoudila jsem, že nejlepší by bylo mít svého psa od narození. Slíbila jsem, že až štěňata přijdou na svět, dojedu se na ně podívat a nějakého pejska si vyberu. Všechno bylo tajné, protože on se navíc měl stát také dárkem k 55. narozeninám manžela. Tehdy jsem neměla absolutně žádné chovatelské zkušenosti. Měl to být náš první pes. Předtím jsem se pouze kamarádila jako malé dítě s venkovským špicem Alíkem na dvorku u babičky. Jenže od té doby již uplynulo skoro padesát let.
Nyní jsem stála před zodpovědným rozhodnutím. Mám přivést do rodiny psa, kterého bychom měli vychovávat? To neznamenalo jen radosti, ale také starosti a povinnosti. Vědoma si tíhy odpovědnosti, jsem se vydala na výlet za štěňaty, kterým byly teprve čtyři týdny. Zkušený chovatel a majitel šťastné feny mi cestou poskytl důležité rady, týkající se chovu a přislíbil pomoc s výcvikem. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že nejlepší je, když štěňata zůstanou se svou psí mámou asi do osmi týdnů věku. To jsem respektovala a ten den jsem si ještě žádné štěně domů neodvezla.
Než jsem byla pozvána do místnosti, kde fena Bonny pečovala o své potomky, museli ji na chvíli odvést pryč, aby neviděla, že se někdo cizí blíží k jejím psím dětem. Jaké překvapení mě čekalo pak, se jen velmi těžko popisuje. Ten nádherný pocit může znát pouze ten, kdo někdy tak malá štěňata viděl. Osm kouzelných malých jemných kožíšků se k sobě tisklo, roztomile se strkali a oplácávali pacičkami. Všimli si, že někdo přišel, ale jen jeden z nich projevil větší zvědavost než ostatní. Snažil se dostat ke mně a bez bázně zjišťoval všemi svými smysly, co jsem asi zač? Také on mi okamžitě padl do oka. Byl nádherný, z těch všech maličkých byl největší a také nejživější. Chovatel mně postupně prozradil i jejich jména. Můj vyvolený se jmenoval Gent. Řekl, že toto jméno bude mít uvedeno v plemenné knize, ale že pokud bychom chtěli, můžeme mu říkat jinak. Byla jsem nadšená nejen vzhledem našeho budoucího miláčka, ale i tímto jménem. Dosud jsem znala pouze Gent jako překrásné, historické belgické město, které se mi rovněž při první návštěvě nezapomenutelně vrylo do paměti. Bylo rozhodnuto: tohoto psa se jménem Gent chci koupit a darovat svému muži.
Pak jsem ještě celý měsíc musela tajit, že už mám psa vybraného. Manželovy narozeniny však byly o několik dní dřív, než měl být Gent odloučen od mámy. Vymyslela jsem neobvyklé řešení, kterému manžel nejprve vůbec nerozuměl. V hračkářství jsem koupila malého gumového pejska, dala ho do dárkové krabičky a dovnitř přiložila vymyšlený verš:
Jmenuji se Gent
a jsem Tvůj boxer vyvolený,
pětadvacátého února narozený.
Již za týden budu patřit Tobě,
věřím pevně, že budeš stát o mě.
Jen co trochu povyrostu,
najdu do Tvého domu cestu.
Manžel dárek rozbalil, přečetl verše a nechápavě koukal na dětskou hračku. Nevrle se zeptal, co je to za blbost? Vyprávěla jsem mu, jak jsem vybírala živého pejska a že si pro něj pojedeme společně asi až za deset dnů, a že teprve on bude tím pravým narozeninovým dárkem. Prvního května jsme si společně jeli pro Genta. Překvapilo mě, jak za pouhý měsíc, co jsem ho neviděla, vyrostl.
Byla jsem zvědavá, zda i u mého muže vzplane k tomuto krasavci láska na první pohled. Měla jsem radost, že pejsek se opravdu předváděl, jakoby tušil, že musí o přízeň lidí bojovat. A tento svůj boj vyhrál. Stal se okamžitě manželovým oblíbencem. Nechali jsme ho ještě chvilku si pohrát s mámou a se zbylými sourozenci. Zbyli tam jen tři. Pět štěňat si již noví majitelé odvezli během posledních pár dnů. Jak nám chovatel sdělil, všichni by bývali chtěli Genta, ten se líbil nejvíc, ale byl již prodaný nám. Byla jsem přesvědčena, že jsem vybrala opravdu dobře. Těšilo mě, že Svátek práce roku 2001 se pro nás stal výjimečně svátečním dnem i díky nabytí tohoto nového přírůstku do rodiny. Tak se pes stal nejlepším přítelem svého pána. Svoji oddaností tak naučil mého muže radovat se ze života.
Fotky z archivu Jaroslavy Handlové
| Máte anebo měli jste doma pejska? Jaké jsou vaše zkušenosti s chovem čtyřnohého miláčka? Napište nám své postřehy, příběhy či rady. Nejzajímavější příspěvek odměníme. |
