Filmový a televizní režisér Jiří Krejčík zosobňoval peripetie české kinematografie minulého půlstoletí. A ač poslední celovečerní snímek natočil v polovině 80. let, v televizní branži byl aktivní až do svého pozdního věku. Režisér, scenárista a příležitostný herec Jiří Krejčík zemřel nedlouho po svých 95. narozeninách.
U filmu začínal Krejčík (narozen 26. června 1918 v Praze) již za druhé světové války jako statista na Barrandově a s režií pak u krátkometrážních snímků. Prvním jeho hraným filmem byl nerudovský Týden v tichém domě (1947). Byl spoluautorem scénáře a prvním režisérem slavné komedie Císařův pekař a Pekařův císař (film nakonec natočil Martin Frič). Do dějin českého filmu ho pak nesmazatelně zapsalo drama Vyšší princip z roku 1960. K dalším Krejčíkovým celovečerním filmům patří například Svědomí (1946), Morálka paní Dulské (1958), Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány (oba 1967) či Božská Ema (1979). Poslední celovečerní film – satiru Prodavač humoru – natočil v roce 1984.
Po listopadu se neprosadil
V padesátých letech byl Krejčík donucen točit také budovatelské agitky (Nad námi svítá, Frona), za něž se podle svých slov styděl. Přesto byl v pozdější době postižen různými zákazy. „V minulosti jsem ztratil přes 28 let tvůrčího života. Škoda toho, co se mohlo učinit, nerealizovalo se a nebude nahrazeno,“ nechal se později slyšet.
Ani po pádu komunistického režimu se nedočkal mnoha příležitostí. Při přebírání ceny za celoživotní přínos českému filmu v roce 1999 si rýpnul: „Český lev mi byl nepochybně udělen za díla, která jsem vytvořil v totalitní minulosti. O to více je mi líto, že nová doba, kterou jsme tak spontánně vítali, mi nedokáže poskytnout žádnou příležitost k zfilmování témat inspirovaných současností.“
Polistopadová Krejčíkova filmografie tak obnáší především několik dokumentů a televizních inscenací, jako třeba Čapkův apokryf Svatá noc (2001), komedie Dědictví slečny Innocencie (2003) a přepis divadelní hry Augusta Strindberga Slečna Julie (2005). Z dokumentů je to například Národ v sobě sledující kauzu sporné restituce jedné z budov Národního divadla či snímek Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka (2011), v němž podal z více než čtyřicetiletého odstupu své osobní svědectví o srpnu 1968 v Československu.
Český film (není) mrtev
Krejčík byl vždy aktivní i ve věcech veřejných. Byl znám jako buřič a břitký kritik kulturní branže a společenských nepravostí. Známý byl například jeho ostrý protest proti privatizaci Barrandova. Jeho povzdech, že "český film je mrtev", se naštěstí nenaplnil.
Kromě filmové režie Krejčík psal scénáře a dokonce se několikrát objevil před kamerou jako herec. Sice pouze v malých rolích, avšak třeba jeho řezník z Menzelových Slavností sněženek, který "všechno sežere", je nezapomenutelný. V dalším slavném filmu, Hřebejkových Pelíšcích, si zahrál profesora kardiologie Stárka.
Krejčík se také výrazně prosadil jako divadelní režisér. Velkým úspěchem byla například jeho inscenace Penziónu pro svobodné pány v Činoherním klubu, která byla na repertoáru divadla celkem 16 let.
Pražský rodák Krejčík, který mimo jiné učil dokumentaristy na FAMU, byl držitelem řady prestižních ocenění. Kromě Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii obdržel například medaili Za zásluhy či Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu.
