Nina Divíšková: Štvou mě ty řeči, že je krize

Paní Divíškové si velice vážím jako herečky i jako člověka. Ale rozhodně nemohu nereagovat na její, dle mého soudu velice zkreslený názor, že není krize. Paní Divíšková sice vidí lidi s narvanými košíky, ale to je jen jedna stránka mince. Měla by se podívat na statisíce lidí, kteří hledají práci, pracovat chtějí, a přesto ji sehnat nemohou. Bez ohledu na kvalifikaci. Těžké to mají absolventi škol, ale v příšerné situaci jsou především lidé těšně před a po padesátce. Ti si na pracovním trhu téměř "neškrtnou". Ať mají jakoukoli kvalifikaci, nikdo je nechce. Vím to z vlastní praxe - věnuvala jsem se úspěšně poradenství a lektorské činnosti pro nezaměstnané a viděla jsem tolik nešťastných lidí, kteří byli při zájmu o práci doslova šikanováni, protože nejsou mladí. A sama na sobě jsem si tuto situaci vyzkoušela bohatě. Práci jsem ztratila v r. 2007 a byla jsem velice aktivní při hledání dalšího uplatnění. Jezdila jsem na výběrová řízení, snažila jsem se hledat v oboru i mimo něj, ale zcela bez výsledku. Teprve po třech letech jsem získala práci, ale ze zdravotních důvodů jsem ji musela po půl roce opustit, protože nebylo výjimkou, že jsem z práce chodila po půlnoci a tentýž den jsem o půl osmé ráno nastupovala na další směnu. Práci jsem si brala domů o sobotách a nedělích. To jsem vydržela půl roku, pak už to nešlo -málem jsem zkolabovala. A byla jsem zase na pracáku. Ale to mi již bylo padesát let. Přestala jsem být zvána na výběrová řízení, do kterých jsem se přihlásila, zájem o mě zcela opadl. Věková diskriminace je na trhu práce tak katastrofální, že spousty velmi kvalifikovaných a pracovitých lidí živoří v předdůchodovém věku na životním minimu - 3400,- Kč měsíčně a mnohdy nemají co jíst. To je i můj případ. Přestože mám velmi slušnou a širokou kvalifikaci v oblasti personalistiky, vzdělávání, personálního a osobního poradenství, ve zdravotnictví a ve veřejné správy, nemohla jsem získat absolutně žádnou práci. Pro mnohé jsem příliš stará, pro mnohé příliš kvalifikovaná, takže představuji možné ohrožení pro stávající , hlavně vedoucí zaměstnance. A o tom, že zaměstnavatel dá raději přednost méně kvalifikovanému muži před kvalifikovanější ženou, se ani nemusíme bavit. Teprve letos v květnu jsem sehnala práci ošetřovatelky u psychiatricky nemocných klientů v zařízení sociální péče - domov se zvláštním režimem. Krmím, přebaluji, koupu, prostě se starám o základní potřeby klientů. A přitom bych mohla na jiné pracovní pozici, která by odpovídala mé kvalifikaci a zkušenostem, pomoci tolika lidem, hlavně těm, kteří jsou v těžkých životních situacích. Naposledy v naší historii byli vzdělaní lidé v kotelnách, zametali ulice či dělali jinou nekvalifikovanou práci v dobách hluboké totality. A co že to máme dnes? Může si náš stát dovolit tak příšerně plýtvat odbornými silami, kvalifikovanými i nekvalifikovaných lidmi, které živoří na pokraji společnosti a přitom by pro ni mohli ještě tolik udělat? A dovede si paní Divíšková a jí podobní představit, co je to po letech studií a práce nemít co jíst, nemít na ošacení a obutí, o nějakém kulturním životě ani nemluvím? Ví vůbec paní Divíšková, co je to sociální izolace, sociální vyloučení a jak se u lidí projevuje? Že vede k celkovému zhoršení zdravotního stavu, psychickým problémům, často i sebevraždám? Vyzývám paní Divíškovou k diskuzi na toto téma. Mám hodně těžkých zkušeností, a to nejen vlastních. Ráda bych uplatnila všechny své znalosti a zkušenosti v pomoci těm, kteří to v současnosti nejvíce potřebují - nezaměstnaným po padesátce, které žádný zaměstnavatel nechce. Ráda bych si otevřela poradnu, ve které bych se této činnosti věnovala. Bohužel, peníze na základní rozjezd nemám a příčí se mi od lidí v tíživé situaci vybírat peníze za poskytnuté služby. Mé město můj poradenský projekt vůbec nevzalo na vědomí, úřadu práce je tato činnost také zcela lhostejná. Takže mám odborné možnosti a zkušenosti, ale realizovat je bez peněz nemohu. Sociální služby, které jsem oslovila, také nereagovaly, účastnit se jako soukromá osoba projektů dotovaných Evropskou unií nemám šanci. ....Takže vykonávám velmi fyzicky i psychicky namáhavou práci, při které mohu klientům odevzdávat jen malou část toho, co bych mohla.........Má mzda je příšerně nízká........dostávám méně peněz, než jsem měla na sociálních dávkách.....A pro "vylepšení situace" jsem některými svými kolegyněmi a nadřízenými v zaměstnání šikanována...a proč??? No přece pro svou kvalifikaci, která značně přesahuje kvalifikaci jejich .........moje vzdělání a titul je pro některé z nich jako červený hadr na býka.................Takto jsem si opravdu závěr své pracovní kariéry nepředstavovala..... Co mi na tohle odpovíte, paní Divíšková? Pořád si myslíte, že krize u nás není.......................? PhDr. Marie Novotná

Pěkný článek ale divím že p.Divíšková měla asi za komunistů vše jisté a slavila ,,listopad"měla se krásně za komunistů má i teď.Mě komunisté neštvali a štvát nebudou.Práci jsem měl a teď mám prd a dívám se jak sousedy vybrali zloději,,ezekutoři" Nečas rozdává trafiky a jí se to líbí,no zajímavá osobnost ale přeji ji aby práci měla a dostávala a ne jako Ti co o práci nemůžou zavadit jí se to páčí tak to tak necháme

Moc pěkné čtení s moc příjemnou paní herečkou, která se mi v seriálu hodně líbila.Přejí paní Divíškové hodně zdraví a další pěknou práci.

Seriál Vyprávěj mě až tak nenadchl, byl dle mého soudu až příliš rozvláčný, avšak herecké obsazení bylo nadprůměrná. A paní Divíškové role vyloženě seděla.