Klášterní cela v Břevnovském klášteře, kde arciopat Anastáz Opasek bydlel, zůstala dodnes beze změn. Na pracovním leží vzácná relikvie – kladivo, kterým Opasek stavěl v šedesátých letech pražské sídliště na Petřinách...
Proslul jako veselý mistr dialogu a celým životem sdílel osud své země. Opasek, laskavý básník, benediktin, politický vězeň a exulant také založil a vedl sdružení Opus bonum. V jeho rámci dokázal díky svému charismatu dostat k jednacímu stolu i vyložené politické protivníky. Pro svérázné a osobité názory mu přezdívali Opat chuligán. Do bavorského Rohru za ním v dobách normalizace jezdili čeští písničkáři.
„Na něm bylo zázračný, že to byl takovej veselej svatej muž,“ prohlásil o něm písničkář Jaroslav Hutka. Navzdory jedenáctiletému vězení si Opasek uchovával pozitivní mysl, vstřícnost a otevřenost. „Nejsem žádný potentát ani primadona,“ říkával o sobě. Právě teď je to rovných sto let, co se Opat chuligán narodil.
Udělali z něj agenta Vatikánu
Na svět přišel 20. dubna 1913 ve Vídni v řemeslnické rodině, po pěti letech se rodina přestěhovala do Kolína, kde Jan v roce 1932 maturoval na reálném gymnáziu. V témže roce odešel do kláštera v Břevnově a vstoupil do benediktinského řádu: „Tady jsem dostal ono podivné jméno Anastáz.“ (Pochází z řeckého anastas, to jest vzkříšený.) Po studiích teologie v Praze a ve Vatikánu ho v červenci 1938 vysvětili na kněze a téhož roku získal v Římě doktorát teologie. Když se v roce 1939 vrátil do vlasti, byl jmenován konventuálním převorem břevnovského kláštera.
Během druhé světové války pomáhal se spolubratry pronásledovaným a jejich rodinám a po válce mu udělili Řád za zásluhy v boji proti nacismu. V roce 1947 ho jmenovali šedesátým opatem Břevnovského kláštera a po dvou letech zatkli, obvinili z velezrady a špionáže a ve vykonstruovaném monstrprocesu odsoudili jako „agenta Vatikánu“ na doživotí. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a dále pracoval jako pomocný dělník a skladník.
Vyhnání za železnou oponu
Po jeho rehabilitaci v roce 1968 bohužel následovala ruská invaze, která ho vyhnala na bezpečnější stranu železné opony. V klášteře v bavorském Rohru pak strávil dvacet let života. Stál tam u zrodu sdružení Opus Bonum, které pořádalo semináře a vydávalo v Československu zakázanou literaturu: „Když se nějaký český emigrant dostal v Německu do potíží, snažil se mu pomoci,“ vzpomínal spisovatel Jiří Gruša.
Do Rohru také za Opaskem jezdili s kytarami čeští exiloví písničkáři Sváťa Karásek, Vlasta Třešňák či Jaroslav Hutka. „On byl krásnej člověk. Přestože nás nespojovala církev, byli jsme přátelé. Jednou jsem mu hrál s cikánama na oslavě narozenin a tančil jako Elvis Presley,“ líčil později Třešňák.
Opaskovy meditativně laděné básně jsou soustředěny ve sbírkách Obrazy, Život upřený do středu, Podvečerní hudba a Vyprahlá krajina. Napsal také knihu vzpomínek Dvanáct zastavení (1992).
Z kláštera museli vypudit StB
Po revoluci, v roce 1990, se vrátil do Prahy do břevnovského kláštera a znovu se ujal úřadu opata: „Klášter byl úplně zpustlý. Podařilo se nám dosáhnout, aby nám ho vrátili, ale nejdřív jsme odtud museli vypudit Státní bezpečnost. A potom jsme začali znovu – modlit se a pracovat.“
V roce 1991 obdržel Řád Tomáše Garriqua Masaryka. Při povýšení břevnovského opatství na arciopatství v roce 1993 ho tehdejší papež Jan Pavel II. jmenoval prvním břevnovským arciopatem.
Opasek zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě místa svého exilového pobytu v Rohru. Jeho tělo bylo převezeno do vlasti a arciopat je pochován na břevnovském hřbitově U svaté Markéty.
Jak oblíbený vězeň Opasek
k chuligánské přezdívce přišel
Svou přezdívce dostal Opasek v Leopoldovském kriminálu. Když se tady jednou skupina kněží vrátila z práce, našla na cele veselou karikaturu a slova Opat chuligán. Autorem byl kněz Petr Ondok. Vzhledem k tomu, že ve skupince byli tři opati, chvíli přemýšleli, koho Ondok nakreslil. „Shodli jsme se, že to může být jedině Anastáz,“ komentoval kresbu kněz Bohumil Vít Tajovský. „K Anastázovi se to hodilo, byl to vždycky vtipný člověk s velmi osobitými a svéráznými názory. Někdy řekl i košilatý vtip nebo použil silnější výraz. Proto k němu ta přezdívka pasovala. Spoluvězni ho měli rádi, i když někteří staromódní kněží, kterým jsme říkali kožení patroni, ho nebrali. Obviňovali ho, že je modernista. Jsou lidé, které budou podobné veselé povahy vždycky dráždit. Samozřejmě mu křivdili, protože Opasek byl teologicky velmi pravověrný.“
