Rosničky v televizi i v rozhlase se shodly, předvelikonoční neděle bude sluníčková, alespoň dopoledne. Většinu mých bláznivých nápadů, i tento můj - padesáti lety společného žití zkoušený manžel - nakonec příjme za svůj. Tentokrát s vidinou sněhu a slunce mne napadlo vyjet si na běžkách na hory. Běžky již několik let odpočívaly ve futrálu, minulé roky jsme totiž oba věnovali výměně starých klubů za nové - ocelové. Posháněla jsem ve skříních uložené letité větrovky, rukavice a kalhoty šusťáky zděděné po vnukovi mojí kamarádky a vyrazili jsme.
Již na parkovišti jsem se rozhlédla po ostatních běžkařích a připadala jsem si, že jsme právě opustili lyžařské museum. Ale co? Statečně jsme popadli svoje historická prkna a svým novým kyčlím slibovali pěkný zážitek. Na Šerlich jsme došli, ale manžel, který si lyže doma na dvorečku neodzkoušel jako já, nemohl zapnout na jedné lyži vázání. Trvalo to hodně dlouho, střídavě jsme na vázání dupali, až se konečně podařilo botu do lyže připevnit.Vydali jsme se na cestu! Ale po pár metrech chůze sem a tam přišel pád. Byla jsem ráda, že manžel neutrpěl žádnou újmu na zdraví, ale při pohledu na jeho boty jsem se již neubránila hlasitému smíchu. Z vázání na manželových lyžích na mne zíraly dvě „krokodýlí tlamy“. Podrážky starých běžkových bot zůstaly připevněné k lyžím, vedle kterých stál můj manžel vlastně bos! Když jsme se dostatečně oba nasmáli a podrážky zanechali jako trofeje na louce za Masarykovou chatou, došli jsme opět s lyžemi na ramenou dolů na parkoviště. Lyže jsme uložili do auta a vydali se na pěší výšlap.
Příroda kolem byla jako z pohádky O zimní královně a mně se zdálo, že se našemu běžkování směje i sluníčko!
