Ten bezejmenný pomníček stojí u lesní cesty od roku 1845. Na mohyle z pískovcových balvanů spojených maltou, je čitelný jenom tento údaj. Ostatní sdělení odvál čas. Při cestě do údolí nelze tento jakýsi patník minout. Je až s podivem, že dosud nikdo nevymyslel legendu. Jak krásně by se vyjímala třeba pověst o zde zavražděném hajném Breburdovi pytlákem Janečkem. Památník je ale strategicky umístěn nad kouzelným údolím takzvaného Vojického rybníčku.
Sem putovaly celé generace kluků z obce Podboří na čundr. To se sebraly deky, kotlík, zásoby z domova a vyrazilo se za dobrodružstvím. Dobrodružství trvalo vždy jen do druhého dne. Na místě samém zkonfiskovala parta dřevěnou trojnožku, určenou k sušení sena. Na to se natloukly hřebíky deky. V takto vytvořeném indiánském týpí pak zmizelo i pět kluků. Rázem byli zálesáky. Na hrázi rybníčka se kluci v záři táboráku učili kouřit a v kotlíku vařili hrachovou polévku z kostky.
Jak šel život, rybníček zmizel. Nahradila jej betonová nádrž. Zůstala jenom bývalá hráz. No a ve svahu začaly růst jako houby po dešti dřevěné chatky. Objevila se i brána a stožáry na dvě vlajky, československou a sovětskou. Zrodil se pionýrský tábor Jitřenka. A na tomto místě se začaly odehrávat osudové okamžiky života výpravčího Fanouše Bernáška.
Tento železničář pojal za manželku učitelku. Zřizovatel pionýrského tábora, nábytkářský gigant, hledal schopné vedoucí tábora. A kam jinam sáhnout, nežli mezi pedagogy. Nemusejí si brát v létě dovolenou, zdarma si užijí krásného prostředí a mají všechny předpoklady vyplnit volný čas mládeže i o prázdninách. Manželka se stala jednou ze skupinových vedoucích a kolega vedoucím celého tábora. Pak už stačil jen vlahý večer, odlesk táborového ohně, trampské písně a patřičné penzum romantiky. Tak se spustilo první osudové pouto železničáře Bernáška s pionýrským táborem.
Fanoušova starší dcera následovala mamku. Také jako učitelka pilně navštěvovala turnusy. Jednoho dne přivedla domů sympatického vousáče. Kolega z Uherského Brodu, vedoucí jedné skupiny se stal jejím manželem.
Mezitím čas oponou trhnul. Z pionýrského tábora se stalo soukromé zařízení. Z tehdejšího pedagogického sboru se za ta léta stali kamarádi. Aktéři bývalých turnusů se scházejí čas od času a vzpomínají na krásné chvíle. Z návštěv tohoto místa se stal rituál. Sem vedou časté návštěvy celých rodin. Sem tam padnou i slzy.
Mladší dcerka mezitím vystudovala v Praze na Karlově univerzitě. Šest let pak žila v jakémsi studentském manželství s chlapcem z Litvínova. Hoch byl vystudovaný etnograf a dostal nabídku pozorovat po jistou dobu život Eskymáků. Dcerka mu dala ultimátum. ,,Tak si hochu vyber, buďto já, nebo Eskymáci!“ Vybral si Eskymáky. Ještě plna bolu a žalu, navštívila bývalý tábor Jitřenka. I ona kdysi kráčela ve stopách maminky, skupinové vedoucí a starší sestry. Také patří mezi komunitu vedoucích a nostalgicky vzpomínajících pozůstalých. Ani ona nepřišla zkrátka. Obnovila starou známost a byla z toho svatba!
Pionýrský tábora a posléze soukromé zařízení zasáhlo do života naprosto nezúčastněného člověka. Nejprve manželka a pak obě dcery zde našly partnery. Železničář a šest kantorů! Manželka mezitím zemřela, když předtím Fanouše opustila. Obě kantorky mají krásná manželství a Fanouš čtyři krásné vnoučky.
A tu napadl Fanouše divoký nápad. Vidí před sebou ten bezejmenný památníček u lesní cesty. Koupí jej od Lesní správy. A do závěti napíše: ,,Umístěte do něj urnu s mým popelem!“
Vždyť zde se odehrály zlomové události jeho života. V tomto prostoru mu osud odvál manželku a obě dcery tady poznaly životní partnery a on byl jaksi mimo.
Umístění jeho ostatků v tomto prostoru má i praktický účel.
Jakmile obě jeho dcery pojedou na známá místa nostalgických vzpomínek, zastaví snad u tohoto památníku nepřítomnosti. Otec nebude přímo mezi nimi, ale na dosah. Zajistí si tak návštěvu svého věčného odpočinku nejen na dušičky, ale průběžně po celý rok!
