Kdo se bojí klasiky: čtenářské resty

V mládí jsem četla (a hltala) celého Remarquea a když jsem ho přečetla cca před deseti lety, tak už mi nic neříkal. To se mi stalo i s Otou Pavlem. Od Theodora Dreisera jsem četla Americkou tragédii a Jennie Gerhadtovou, Obě knihy se mi moc líbily. Dnes se vracím jen k Tolstému a Dostojevskému. A knihy, co letí, to jde úplně mimo mně. Egypťan Sinuhet se mi vůbec nelíbil. S knihou jsem v půli praštila. Jinak hezký článek. Děkuji.

Egypťan Sinuhet? Bez komentáře. Ale jestli jako knihovník Vám můžu něco doporučit tak je to od Pluhaře ,,V šest večer v Astorii." ( Nebudu prozrazovat ;-). Problém je v tom,že když něco čtete v pubertě a pak v ,,důchodcovském" věku, tak to vnímáte úplně jinak. Je málo knih, které berete celý život za své, ale ,,V šest večer v Astorii" ... No nechám to na Vás.

Pamatuji si, jak nám na střední škole řekl vyučující, ať co nejvíc čteme, protože co nepřečteme tehdy v tom věku, už asi později v životě nepřečteme. Do velké míry měl pravdu.

První dvě zmiňované knihy mne nějak minuly, ale Jako zabít ptáčka jsem v mládí četla a viděla jsem i film a obojím jsem byla nadšená - a nejvíc asi Gregory Peckem :-)

Od mala jsem byla knihomol a můj čtenářský deník sloužil na zdrávce za vzor, protože jsem tam měla i výstřižky o spisovatelích, jejich životopisy, portréty - prostě nadšená fanynka :-) Už jako náctiletá jsem hltala klasiku a o prázdninách, když pršelo, tak více knih denně. V noci s baterkou pod peřinou :-)

Čtenářské resty s sebou nevláčím. Během studia na fakultě jsem přečetla spoustu povinné ruské/sovětské a německé literatury. Mnohé autory a díla jsem si oblíbila. Později jsem objevovala další. Například fejetony Karla Kyncla z Británie. Několik jeho knížek mám doma. K některým knihám se občas vracím. Zhruba jednou za tři týdny chodím do knihovny. Odpočívám u psychologických románů a severských kriminálek. Egypťana Sinuheta jsem před lety vzala do ruky a usoudila jsem, že to není čtení pro mě. Ač znamením Rak, Obratník Raka jsem nečetla.

Četla jsem vše zmíněné a háfo dalších knih. Jako středoškolská češtinářka a později knihovnice jsem četla 2 - 3 knihy týdně. Teď už jen poslouchám úžasně načtené knihy na YT.

Egypťana Sinuheta jsem četla a vím, že se mi moc líbil. Musíme se ale přiznat, že už si z něho moc nepamatuji. Americké klasiky i ty ruské miluju.

Egypťana Sinuheta jsem četla v deváté třídě ve slovenštině, pak jsem ho četla mnohem později v češtině, ale ten ve slovenštině se mi líbil kupodivu víc. Dřív jsem často četla slovenské překlady.

Nikdy jsem netíhla k čemukoli doporučené mu (ani k doporučeným dopisům, většinou přinášely nemilé problémy). S knihami, které jsem z různých důvodů musela číst, je to dodnes stejné. Egypťana Sinuheta jsem si kupodivu i koupila, přestože mě ani v nejmenším nepřitahoval Egypt, což platí dodnes. Kdysi jsem si knihy vybírala já, dnes si ony vybírají mě. A tak se ke mně dostávají jen ty, které si asi přečíst potřebuji. Dnes už mě resty v četbě netrápí, spíš je mi líto, že už mi chybí síly k procházení spousty neprošlapaných cest a chodníčků, které jsem kdysi pod tlakem různých povinností minula, i když mě lákaly.