Naši kocourkové Lumpík a Vašík rostli jako z vody a bylo s nimi veselo. Bylo to jedno z pěkných životních období, které bych ráda vrátila. Jezdívali jsme na chalupu v jižních Čechách a já jsem tam s nimi bývala půl roku nepřetržitě. Kocouři tam byli ve svém živlu, bylo to jejich kočičí "Eldorádo".
To první léto bylo z počátku pěkně náročné. Ti uličníci samozřejmě nejraději šplhali do výšek na stromy, na půdu, na střechu. To se jednou nevyplatilo Lumpovi, u sousedky vylezl na střechu stodoly a hrdě se tam procházel. Jenže střecha stála na svahu a ve štítě byla pěkně vysoká. Lumpáskovi se tam za chvíli přestalo líbit a dolů si netroufl. Stál na nejvyšším bodě ve štítě a zoufala mňoukal. Ale tak vysoký žebřík
jsme neměly.
Ze stromů jsem kocoury sundávala často,na to můj žebřík stačil, ale tohle bylo hodně vysoko. Začala jsem obcházet sousedy, jenže byl pracovní den, všude byly doma jen babičky. Nakonec jsem přece jen
našla jednoho dědu, ochotně půjčil dlouhatánský žebřík a ještě mi ho pomohll odnést na sousedčinu zahradu.Ve třech se nám podařilo ho postavit. Lezla jsem nahoru, ruce se mi třásly, nohy vibrovaly, bylo to asi osm metrů. Nahoře Lumpík došel k názoru, že si s ním jdu hrát, kousek couvnul a pak ještě kousek, ke mně do náruče nechtěl.
Po chvíli lákání se nechal přemluvit.Nacpala jsem si Lumpase za tričko a opatrně slezla. Dědovi jsem slíbila večer v hospodě pivo. Ještě jsme společně žebřík odnesli a bylo po dobrodružství. A Lump? Ten dělal, že se nic nestalo, šel se nabaštit a víc mě nepotřebooval.
Ještě o Vašíkovi. Ten se jednou večer nevrátil domů, ani v noci se na volání neozýval. Skoro jsem nespala, představovala jsem si, že ho přejelo auto, nebo se popral s cizími kocoury a někde leží zraněný. Ráno v pět hodin už jsem chodila po vesnici a šeptem volala. Místním jsem byla určitě k smíchu, tam se o kočky nikdo nestaral. Jo, slepice, kachny, husy, ty byly důležité, ale kočky - ty se o sebe postarají samy.
Vašíka jsem nenašla, i Lumpík se mnou hledal, pletl se mi pod nohy a překážel. Až kolem poledne, stojím u okna v pokojíčku a v dálce se nějak divně vlní vysoká tráva, tak zaostřím a byl to Vašík. Šel nějak pomalu, vypadal skoro jako opilec, divně se klátil. Když došel pod okno, vyskočil nahoru mně si ani nevšiml, zamířil k miskám, dlouho pil, potom se přesunul k misce s granulemi. Když se nacpal, přešel znovu do pokojíku, kde byly ustlané postele, vyskočil na jednu, na vysoko nastlané bílé polštáře, zalehl a hned spal. Jen jsem mlčky koukala, nebyl zraněný, vypadal jen smrtelně unavený. Věřím, že měl za sebou svoje první celonoční kočičí milování.Spal v jednom kuse šest hodin.
Pět let bylo podobných, zima v Praze, léto venku, ale štěstí nikdy není "na furt". Jednou v červenci začal Vašík marodit, zešedl mu čumáček, ouška, teklo mu z očí, z nosu. Jezdili jsme na veterinu, až pan doktor vyslovil smutnou diagnózu - kočičí AIDS (virová leukémie). Na lidi nepřenosná, mezi kočkami velmi nakažlivá. Léčili jsme Vašíka měsíc, ale dál už to nešlo. Nechala jsem ho uspat v srpnu. Lumpík byl zatím zdravý, ještě si užil léto, ale po příjezdu do Prahy ho ta nemoc také dohnala - a v říjnu byl konec.
Už nikdy žádné zvířátko nechci, tolik smutku už nikdy nechci zažít.
