Vpravdě renesanční člověk Jára Kohout, tedy herec, komik, imitátor, zpěvák, tanečník, režisér, scénárista, spisovatel, publicista, malíř, ilustrátor a houslista v jedné osobě, zemřel před třiceti lety, 23. října 1994, přičemž mu jen pár týdnů zbývalo do devadesátky. Za svůj dlouhý život rozdával radost a smích, ale nevyhnuly se mu ani mnohé dramatické momenty.
Jára Kohout pocházel z Prahy, kde od mladistvého věku svými skeči rozesmával publikum v nejrůznějších kabaretech, varieté a divadélkách. Studoval také na zubního technika a ve volném čase hrával ve fotbalovém klubu Meteor na levém křídle. Jednou se zde seznámil se svým osudovým hereckým partnerem Františkem Fialou, jehož všichni známe pod pseudonymem Ferenc Futurista. Společně sehráli během 20. let stovky představení, zářili v jedenácti němých filmech, točili také skeče pro rozhlas. Mladíček Kohout s nenapodobitelným zjevem a pestrou paletou grimas, které jeho gumový obličej zvládal, zároveň prokázal výjimečný podnikatelský talent. Vedl několik souborů v Rokoku či Švandově divadle, provozoval také vlastní biograf, vinárnu, půjčovnu kostýmů. Vlasta Burian, Oldřich Nový, Voskovec s Werichem patřili jeho blízké přátele. Za německé okupace jej Gestapo vyslýchalo a několikrát málem skončil za mřížemi. Měl štěstí, že vyšetřovatelům se líbily jeho filmy. S manželkou Boženou však prožili tragické chvíle, když přišli kvůli nemoci o čtyřletého synka Jaroslava. Po válce koupil divadlo Na Fidlovačce v Nuslích a po dvě sezóny úspěšně hrál celou řadu představení. Až přišel 8. července 1948, kdy dostal okamžitý vyhazov z již zestátněného divadla a zákaz vystupovat kdekoliv jinde v Praze. Jednoduše proto, že odmítl vstoupit do KSČ.
Kohoutovi tedy nezbylo než objíždět malé sály a hospody po republice jako estrádní umělec. Chápal, že komunistický převrat znamená konec jeho kariéry a rozhodl se odejít „za kopečky“, tedy emigrovat na Západ. Počátkem října 1948 zvolil odchod vpravdě stylový. Domluvil se s převaděči, aby jeho, manželku i tři dcery, z níž nejmladší Daniele byly sotva dva roky, dostal do Bavorska. Zaplatil vysokou cenu 150 tisíc korun a musel navíc sehrát zřejmě nejriskantnější představení své předlouhé kariéry. Přihlásil se úřadům s nabídkou, že dobrovolně přijede se zábavným pásmem rozptýlit pohraničníky do Aše. Ti nabídku nadšeně uvítali. 2. října večer nastal rozhodující okamžik. Ašský sál Střelnice byl plný pohraničníků, esenbáků a dělníků z místní textilky. Všichni se těšili na Kohoutovy fórky a škleby. Opravdu nezklamal. Hned v prvním čísle vplul na zhasnuté jeviště v noční košili a čapce se střapcem, v ruce zapálenou svíčku. Několikrát zašeptal směrem k publiku: „Já fouknu! Já fouknu!“ Pohraničníci řvali smíchy a vybízeli, ať foukne. A on opravdu fouknul. O přestávce, oblečen už do oblíbeného kostýmu kohouta, se nenápadně vytratil ze zákulisí a v doprovodu převaděče se blížil tmou k nedaleké hranici. Manželku a dcery již předtím ukryl jiný pomocník v nedalekém prvorepublikovém bunkru, kde netrpělivě čekaly na hlavu rodiny. Komik si schválně na sobě nechal kohoutí maškaru, aby mohl tvrdit, že se zbláznil, kdyby plán náhodou selhal a byl by zadržen. Sedící tiše v bunkru, Kohoutovi v dáli ve tmě zaslechli hluk a motocykly. Uniformované osazenstvo sálu mezitím zjistilo, že jim hvězda upláchla před nosem. Zůstali bez hnutí sedět přes hodinu, a když byl trochu klid, rozeběhli se směrem k Německu. Co naplat, že z převaděčů se vyklubali lumpové, kteří v nestřežené chvíli ukradli zavazadla i se všemi penězi a cennostmi. Celá rodina se dostala do bezpečí svobodného světa, a to bylo hlavní.
Jedno z Kohoutových vystoupení v uprchlickém táboře. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Nějaký čas strávili v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu u Stuttgartu, kde Kohout svým osobitým stylem bavil ostatní Čechy, čekající na povolení k emigraci pryč z Německa. Poté objížděl i ostatní tábory a všude se setkával s vřelým přijetím a vděčností, že zoufalí exulanti přišli na jiné myšlenky než neustálý strach z nejisté budoucnosti. Poté obdržel pozvání do slavného zábavního klubu El Monico v pařížské čtvrti Pigalle. Vystupoval zde s pantomimickými čísly. Když 1. května 1951 začalo československé vysílání Rádia Svobodná Evropa, Kohout se vrátil do Německa a stal se členem mnichovské redakce, zodpovědným jak jinak než za přípravu humoristických relací. Největšího úspěchu v éteru se dočkal každou sobotu zhruba dvacetiminutový Kabaret, který vedle jiných připravoval také s nejstarší dcerou Alenou. Trefně si utahoval z mezinárodní situace, Sovětů a zejména z předních československých komunistů, přímo vybízejících ke karikování. Již za druhé světové války vešel ve známost výrok zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na adresu Čechů. Nazval je smějícími se bestiemi. O desetiletí později naši exulanti navázali na slavnou tradici dobrého vojáka Švejka a dokázali si putování bludnými cestami exilu okořenit, zpříjemnit a ulehčit zároveň způsobem, který nejlépe ovládali: nekorektním humorem. A Jára Kohout patřil k velmistrům v oboru. V roce 1952 se přestěhoval do New Yorku. V České národní budově na Manhattanu nejprve hrál pro krajany veselé jednoaktovky, kde mu sekundoval třeba jeden mladý, komunistům nepohodlný novinář, který v Americe rovněž začínal a o kterém bylo v budoucnu ještě hodně slyšet, Pavel Tigrid. Po večerech se Kohout učil anglicky. Když jazyk dostatečně ovládl, zaměstnala ho opět československá redakce Svobodné Evropy, tentokrát ta newyorská, sídlící ve třetím patře světoznámého mrakodrapu Empire State Building. Posluchači jeho pořady milovali a žádali si živá vystoupení. Jára Kohout tedy po desítky let objížděl krajanské komunity, od Německa po Austrálii. Psal také humoristické povídky a ilustroval několik knížek. V Americe hrál v jedenácti filmech, bezpočtu televizních reklam, nevzdal se ani oblíbených divadelních prken. Na Broadwayi například v angličtině nazkoušel Čapkovu hru „Ze života hmyzu“ s tehdy začínající talentovanou herečkou Barbrou Streisand.
S dcerou Alenou ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Ač se i v Americe neustále pohyboval v česky hovořícím prostředí a pravidelně se stýkal se svými přáteli jako byl Jiří Voskovec nebo Ferdinand Peroutka, nikdy nezapomněl na Prahu a do rodného města se toužil vrátit. Když na konci roku 1989 padla železná opona, sen se přiblížil uskutečnění. Jára Kohout byl vdovec, dávno v penzi a zrovna oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Dcery mu domluvily pokoj v domově seniorů pro herce nedaleko Hollywoodu. Bránil se. Jakmile mělo dojít ke stěhování, všechny překvapil a znovu fouknul. Tentokrát opačným směrem. Dne 3. dubna 1990 se objevil po jednačtyřiceti letech v emigraci zpátky v Praze. S obdivuhodnou vitalitou začal opět vystupovat v estrádách a televizních pořadech, zpíval, tančil, vyprávěl anekdoty a diváci se zatajeným dechem poslouchali jeho historky s legendami stříbrného plátna. Kohout se dokonce v listopadu 1992 ještě oženil s novinářkou Marcelou, mladší o plných šedesát let a vysloužil si tak i zápis do české Guinessovy knihy rekordů (blíže rozhovor zde: Jára Kohout svoje potkany miloval, říká jeho bývalá manželka Marcela | i60.cz). Zemřel na rakovinu prostaty o dva roky později. Zbytek peněz utratil za splnění posledního přání. Koupil si hrobku na Vyšehradě, protože vedle leželi samí jeho staří kamarádi, a těšil se, že tam určitě bude veselo. A my při připomínce kulatých výročí Járy Kohouta tleskáme….a foukáme, mistře.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
