A tak jsem v tom malebném venkovském stavení žil připoután k pitomé rouře. Luboš mě dvakrát týdně přijel nakrmit, vyměnil mi kýbl a přivezl mi křížovky. Pak ale zapřemýšlel, jak by se moje situace dala komerčně využít, a začal ke mně vodit exkurze. Nejdřív školní zájezdy – děti vždy kolem mě utvořily půlkruh a paní učitelka je poučovala, že by člověk v životě neměl být takový trouba, aby ho nachytala nějaká trubka. Potom to rozšířil i na takzvanou zážitkovou turistiku dospělých. Návštěvník si mohl u stánku před chalupou zakoupit takzvané rozzuřovadlo a tím mě pak z bezpečné vzdálenosti vytáčet až do záchvatů bezmocného vzteku. Například do mě mohl píchat dvoumetrovým prutem s hřebíkem na konci, střílet po mně z praku gumové medvídky nebo na mě chlístat z kelímků různé barvičky či všemožné podezřelé tekutiny. Obzvlášť sadistický turista mi dokonce za příplatek mohl přečíst zprávu, jak Sparta prohrála 3:0 s Baníkem Ostrava. Byl to prostě strašně krutý sen, probudil jsem se z něj propocený, roztřesený, psychicky na dně.
Samozřejmě jsem si při nejbližší příležitosti Luboše pěkně podal. Vmetl jsem mu do ksichtu všechno to, co jsem pro něj za padesát let naší známosti udělal, kolikrát jsem mu obětavě pomohl. Některé zvlášť vyhraněné události jsem zdůraznil, například jak jsem mu nezištně z vlastních zásob poskytl dávku jedlé sody, když ho pálila žáha po tlačence s cibulí. Nebo jak jsem mu půjčil kufr, když jel v roce 2006 do lázní. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsem předloni nakreslil jeho vnučce Kamilce veselé věnování s Ferdou mravencem do památníčku. Hřímám mu do duše velikým hlasem: „Já se tady pro tebe a tvou famílii můžu přetrhnout a ty do mě necháš píchat hřebíčkama na klacku! Hřál jsem si na prsou hada!“
Chvilku mám pocit, že má slova skutečně zabrnkala na struny jeho svědomí. Ale opravdu jenom chvilku. Ten cynik najednou roztáhl hubu do odporného chechotu a do toho sípal: „No to mě podrž, týýývole, tak ty jsi přirost k trubce! A jezdily se na tebe dívat zájezdy! Hele, a čím jsem tě tam krmil? To jsem ti asi vždycky nasypal do misky nějaký granule, že jó! Co jinýho, ještě aby sis poroučel. Hele, a nevíš náhodou, kolik jsem na tomhle kšeftu vydělal? Stálo to aspoň za to?“ Ten chlap mizerná se prostě báječně baví mým prožitým utrpením. Dokonce tyhle svý hulvátský radovánky zakončuje větou: „Člověče, já bych ale fakt potřeboval na chalupě vyčistit odpady, nechce se ti do toho?“
To mu nedaruju! Pomsta bude sladká. Okamžitě začínám pracovat na scénáři svého příštího snu. Bude o tom, jak Luboš trpí jako zvíře, jak se mu přihodí něco strašného. A já budu u toho, budu se chechtat a vydělávat na tom hříšné prachy. Nic jiného si ten pacholek nezaslouží. Možná bych ho mohl nechat změnit se v tučnou masařku, co se právě chytla do pavučiny. A já bych byl pavoukem, který s dalšími kolegy pavouky kolem ní seděj v půlkruhu a diskutujou, jak jí rozporcujou, osmaží na komářím sádle a rozprodají jako šťavnaté hamburgery „Big much“. Případně bych si taky mohl nechat zdát, že Lubošek zakopl o odpadní trubku, spadl do pěkně plné smrduté žumpy a snaží se z ní vyškrábat. Jenže já jsem pozval školní zájezdy, každej harantík si za tři koruny koupí tyč s hřebíkem a můžou ho strkat zpátky. Joj, to bude pohodička!
Naplněn pomstychtivostí uléhám ke spánku a radostně očekávám snový film o Lubošově potupě. Už se těším, jak mu to budu vyprávět. Noc rozpažila svá temná křídla, víčka se klíží, Luboš vstupuje na scénu… Ale co se to děje? Proč má hubu roztaženou v úsměvu od ucha k uchu? Proč tak vesele poskakuje? A co to tak radostně vykřikuje? Přichází blíž a už mu rozumím: „Kluci a holky, představte si, já jsem právě vyhrál jackpot ve Sportce! Padesát melounů!“
No nic, já mu to přeju, jsme kámoši už padesát let. Akorát mě štve, že člověk se dneska nemůže spolehnout ani na vlastní sny.