Vzpomínky na prázdniny před 50 lety
Ilustrační foto: Pixabay

Vzpomínky na prázdniny před 50 lety

4. 7. 2024

Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla hlubina. Tak to bylo něco!

Léta byla horká, ovzduší nebylo poničené a čtvero ročních období fungovalo naprosto přesně. Náš oděv byl pro tento účel jednoduchý: modré trenýrky s gumičkou a tričko. Tak jsme proběhali celý čas.

Rodiče nás nenechali jen lenošit, ale museli jsme si také přivydělat na kapesné. Tak třeba stavění panáků na polích. Ve starých filmech je to ještě někde vidět: posekané obilí svázané do snopů a stavěné tak zajímavě, až z toho byl opravdu krásný panák. Obilí na poli vyschlo a vozilo se na mlácení. Na státním statku jsme pak pracovali na sýpce; na půdách jsme přehazovali obilí a měli z toho víceméně zábavu. Brácha ještě chodil pomáhat mlátit k soukromníkům. Byla to šílená práce: stát u mlátičky, házet snopy nahoru, v prachu, špíně a hluku. Nejvíce se prý těšil na svačinu. Dostal velký krajíc chleba silně namazaný sádlem se škvarky a hrnek výborného mléka. To pak byla pochoutka a odměna! 

Moje vnoučata jezdí na bezvadný tábor. Neříká se tomu pionýrský jako za našich časů, ale v podstatě je to stejné: ráno rozcvička, potom výlety, táboráky, písničky, sport. Nic nového pod sluncem. Jeden rozdíl tam však je. Rodiče vezmou auto a v polovině turnusu přijedou za dětmi na návštěvu. Je to prostě takový rodičovský den, kdy pro ně děti připraví nějaký program a je veselo.

Ne tak v letech mého mládí. Já jsem absolvovala pionýrský tábor dvakrát. Dnes na to vzpomínám ráda, ale tehdy mi bylo trochu smutno, a byla i nějaká slzička. Tábor trval tři týdny a člověk se musel umět nějak prosadit a získat kamarády.

Tábor v Hodoníně mám v živé paměti. Pár let po válce ještě nesl stopy bývalého „lágru“ zajatců. Každé ráno se vztyčovala a večer sundávala táborová vlajka a na to musel mít člověk oblečený pionýrský kroj s rudým šátkem na krku. Ten byl naprostou nezbytností. Však jsem taky slavnostně slibovala, když mi byl poprvé uvazován: „Já, mladý pionýr lidově demokratické republiky slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným občanem své milované vlasti.“ To všechno je minulost, ale taková byla doba, ať se nám to líbí, nebo ne.

Druhý tábor byl opět třítýdenní. Bydleli jsme na místním zámku, spali v komnatách a obědvali v zámeckých jídelnách. Krásně se tak devastovaly naše kulturní památky. Chtěla jsem se hrozně zalíbit vedoucí našeho oddílu, studentce Pedagogické fakulty, a podařilo se mi to, až když jsem vyhrála první místo v recitaci. Nebyl to pro mě žádný problém. Báseň Jana Nerudy jsem perfektně znala z hodin českého jazyka. Prostě, už tenkrát ve mně něco bylo!

Bez televize si většina lidí v dnešní době vůbec nedovede představit život. Jsou ale i takoví, kteří tvrdí, že ji nepotřebují. Já sama mám tolik zájmů, a přesto televize k nim patří. Bylo to perfektně načasované, že mě nerozptylovala během dětství. Možná bych byla chytřejší, měla větší rozhled, ale ono to tenkrát stačilo.

Koncem padesátých let už některé domácnosti televizi měly. Přes den nebylo vysílání žádné a večer jsem se rozhodovala, ke komu se půjdu dívat. V televizi toho tenkrát k vidění moc nebylo a o půlnoci se končilo hymnou. Film, detektivka nebo kriminálka, to bylo jen v sobotu. V neděli něco lehkého, neutrálního, zřejmě proto, aby druhý den mohli všichni pracovat a nemysleli na blbosti. V pozdější době bývávaly nedělní seriály, které sledoval snad celý národ, a v pondělí, to bylo téma hovorů na pracovištích.

Co mě ale jako třináctiletou holku zajímalo, byl hokej. Když probíhalo mistrovství světa, hluboce jsme to prožívali a chodili na televizi do místní fabriky. Seděli jsme na dřevěných lavicích jako v kině a fandili. Sovětský svaz, Kanada, Československo. Znala jsem všechny hráče jménem. Když Danda nebo Pantůček útočili na branku „ rusáků“, řvali jsme jako pominutí.

Náš první televizní přijímač měl značku „LOTOS“ a poněkud již větší obrazovku. V jednom pořadu zpíval Matuška se Štědrým nový hit, Mám malý stan, a začali u toho i tancovat. To byl takový průlom, že jsem odvolala maminku z kuchyně, ať se rychle jde podívat. Do té doby totiž zpěváci stáli jako sochy a nehnuli brvou. Začínala léta šedesátá a všechno dostávalo rychlý spád. To však je již jiná kapitola.

 

 

 

 

 

Letní soutěž 2024 Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 24 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Milá Libuško* moc a moc děkuji za hezkou vzpomínku* - jako bych to psala v mnoha případech i já - jenže téměř před 70 roky ?
Jana Jurečková
Na pionýrské tábory jsem také jezdila. Vzpomínám si. Pak byl tábor ruského jazyka a matematiky. Kromě učení bylo hodně odpočinku a zábavy.
Naděžda Špásová
Na PT jsem jezdila každé prázdniny, pak ještě jako vedoucí. Nejčastěji jsem byla v Plasích, když přes ně jedeme z dovolené, vždycky si vzpomenu. A je na co, byl tam jeden fešný vedoucí, neodolala jsem a bylo to. Pak už jsem ho nikdy neviděla. Jezdila jsem na tábory docela ráda, vypadla jsem z domova, tam mi moc dobře nebylo.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.