POD KORÁBEM
Za okny pokoje Rýzmberského sídliště ještě dřímala noc. Halila do husté houně tmy i kopec Koráb, který se zvedal nad hřebenové pásmo flirtovně rozvalené Kdyně.
Učitel Ilja Cipra rozsvítil lampičku na nočním stolku, povytáhl polštář pod zády a opřel se o zeď. Oči si ještě chvíli zvykaly na světlo. Osahávaly pestrobarevné hřbety knížek narovnané hustě vedle sebe v knihovně naproti postele. Ilja si vybavoval sen, který se mu právě zdál a který ho tolik rozrušil.
Většinou mívá jen dva druhy snů. První jsou neosobní, jejichž látka a děj mu vůbec nic nepřipomínají a ani ho ničím nezaujmou. Druhé jsou fantaskní, které jsou sice poskládány ze vzpomínek, ale tak surrealisticky, že jsou v podstatě nečitelné. Proto se jen málokdy stává, že ho jakýmkoliv způsobem emocionálně vzruší.
Jinak tomu ale bylo tuto noc. Sen z předešlé noci se mu vtiskl do paměti tak jasně jako lyžařská stopa vedoucí z Kdyně na Koráb. Nevěděl, proč se mu zdál, tím méně tušil proč tuto noc. Měl by se ptát, jaké poselství mu přinesl? Neuměl si na tuto otázku odpovědět, protože nevěděl podle jaké logiky si sen utkal narativní síť. Co to všechno znamenalo? Proč se mu o Ele zdálo právě tuto noc? Elu neviděl dvacet let. Je to vůbec možné?
Jak ten čas uběhl! Učitelská profese má jepičí život. Člověk v tomhle povolání žije ze dne na den s druhými a pro druhé. Je přímým svědkem a účastníkem vývoje lidských bytostí, které jsou přijímány na školu v šesti, sedmi letech a v patnácti ji opouštějí, aby se dál rozvíjely v učňáku nebo na středních školách. Hovoří s rodiči a někdy i prarodiči o prospěchu, učebních plánech a školném. Jde s nimi po cestě údělu jednu čtvrtinu jejich aktivního života. Doprovází je, vychovává, léčí jejich šrámy a bolístky způsobené šikanou, pomalu za ně i dýchá, a ani si nevšimne, jak sám stárne a šedivý.
Nebyl žádný mladík s elánem a ideály, které měl, když začínal. Působil na škole patnáctý rok a za tu dobu se z něj stal zakolejený a v jistém ohledu i vyrovnaný muž. Ten sen byl tak absurdní jako souvislost mezi jeho obsahem a Iljovou volbou.
Postavil zaměstnání na první místo svého života, a tím se vzdal lákadel se uvázat k jedné ženě, již by tak jako tak nemiloval. V sedmnácti letech dal slib Ele, že bude milovat jen ji. Zajisté, že měl čas od času nějaké ženy, zejména během studií, ale tyhle známosti neměly dlouhého trvání. Měl je jen pro uspokojení libida, ne zamilovanosti. Kdysi dávno Elu miloval ve smyslu érosu a agapé, lásky tělesné i duchovní. Byla jeho bývalá láska a stala se příčinou jeho volby pro učitelské povolání. Nechtěl být sám, což mu učitelská profese zaručovala.
Ten příběh se udál dávno. Jenže zranil ho natolik, že dal přednost staromládenectví. V hlubokém podvědomí mu zůstal strach a ostych před ženskou populací. Ano, bál se žen, jejich chování, jejich vynalézavosti, jejich intrik, jejich manipulace. Vynořila-li se vzpomínka na Elu ve vědomém stavu, snažil se na ni zapomenout prací. Vynořila-li se ve spánku, rozmělnil ji alkoholem. Za studií vyplouvala na hladinu jeho mysli skoro denně, ale když se stal učitelem, čím dál tím méně. Až na tuto noc. Po dlouhé době se Ela opět ozvala. Dokonce s ní i mluvil! Mluvící sny, jak se dočetl u Freuda, jsou řídké jevy. V naprosté většině případů lidé ve snech spolu nemluví.
Ela dnes žije v jiném kraji, pět set kilometrů daleko od něj, a stejně jako on má svůj život. Zavolat jí se neodvážil. O e-mailu ani neuvažoval. Zakázal si Elu otravovat, dolézat za ní, vysvětlovat a poslouchat její výmluvy. A také se bál. Chtěl na ni jednou provždy zapomenout. Neváže ho k ní nic víc než jen krásná vzpomínka z dob dospívání. Tak proč se zase objevila? Proč ho oslovila? Proč ho probudila?
Kladl si otázku za otázkou, obracel obsah snu z rubu na líc. Sen byl absurdním zrcadlem skutečnosti, v němž hrál se svou bývalou láskou hlavní roli.
Zpočátku Elu v tom podivném snu nemohl ani poznat. Byla zaoblenější než kdysi. Její krásné, světlehnědé vlasy, kdysi dlouhé až do půlky zad, byly nyní zastřiženy k ramenům. Tvář byla plnější a oválnější. Ilja to chápal, vychovala tři děti. Přesto, aspoň mu to tak připadlo, skoro nic neztratila ze svého půvabu. Rysy moudré a oduševnělé kněžny v ní zůstaly, ačkoliv je prolnulo několik vrásek, několik hořkých let, které jí do tváře vyryl nesmlouvavý život. Tichým hlasem vyprávěly příběh o jejím utrpení. Kdo, kdy a za jakých okolností se na něm podílel, to v řádkách psaných tímto klínopisem nevyčetl.
Zdálo se mu, že v Praze čekal na metro na Hlavním nádraží. Seděl na lavičce a pohledem upřeným na koleje vyhlížel přijíždějící vlak. V jeden okamžik kolem něj procházela žena se třemi dcerami. Zadíval se na ni a povědomá tvář ho zmátla. Byl by se asi odvrátil zpět ke kolejím, ve velkoměstě je povědomost tváří bezvýznamný ukazatel totožnosti, ale v případě této ženy se stalo něco víc – rozbušilo se mu srdce. Slyšel jeho údery a cítil, jak mu oscilovaly vnitřnosti od pupku až po hrdlo. Čím více se ta žena blížila, tím větší neklid cítil. Po několika vteřinách to už nebylo chvění, ale třesení. Díval se po té ženě. Byla mu strašně povědomá. Žena se na něj usmála a on okamžitě, v tisícině vteřiny, se stoprocentní jistotou poznal, čí je to tvář. Ale ona, ve chvíli, kdy si všimla, že její anonymita dostala jméno, odvrátila hlavu na opačnou stranu kolejí. Tváře jí zrudly. Chtěla kolem něho projít, ale už bylo pozdě.
„Elo!“ zavolal na ni.
Obrátila se k němu a váhavě přistoupila blíž. Její dcery stály po jejích bocích a zvědavě se dívaly na muže, který oslovil jejich matku.
„Iljo, ty?“ zeptala se nesměle.
Byl to ten samý hlas, který znal. Sametový tón violoncella, který by ji identifikoval, i kdyby ji neviděl. Nesměle si stiskli ruce.
„Co tady děláš? Kde se tu bereš? Ty tu bydlíš? Ty jsi se sem nakonec přece jen přestěhovala?“ Vodopád otázek byl stejně prudký jako síla laviny v jeho hrudi, která se dala do pohybu. Valila se vpřed a brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Musel na něj být úděsný pohled.
„Přijela jsem na několik dní. Chtěla jsem dcerám ukázat město, kde se mohly narodit a vyrůstat, kdyby se jejich otcem stal někdo jiný.“ Vyčítavě se na něj zadívala.
Její dcery zpočátku poslouchaly, ale protože matka s tím neznámým mužem nepřestávala mluvit o souvislostech, které neznaly, odešly k vedlejší lavičce a za chvilku také o čemsi zaujatě diskutovaly.
„Proč sis mě tedy tenkrát nevzala?“
Sen je iracionální a to, co se jeví jako realita, je jen jakési pozadí pro průběh, který by v reálném životě nikdy nenastal. Větu, kterou v tu chvíli řekl, by v normální situaci vyslovil po mnoha, mnoha hodinách rozhovoru, po nabytí ztracené důvěry a vzájemném odpuštění. Jenže ta otázka byla stejně absurdní jako i setkání s Elou.
„Protožes mě obelhal,“ řekla mu vyčítavě.
Byla to ta samá věta, kterou již jednou četl v jejím krátkém dopise ten tragický podzim, v listopadu třetího roku na průmyslovce.
„Elo, já jsem náš slib nikdy neporušil, přísahám!“
„Porušil. Někdo z vesnice mi to řekl. Tolik jsem ti věřila!“
„Kdo někdo? Co ti řekl?!“ zakřičel na ni ty samé otázky, které z jeho úst uslyšeli jen stohlaví draci plující v mracích nad Žižkovem, které na ně ze zoufalství zařval v květnu téhož roku, když mu kamarád Jura poslal kratičké oznámení, že si Ela našla někoho jiného.
Chtěl se ptát dál, ale už to nestihl. Ela ze snu zmizela stejně rychle a záhadně jako se v něm zhmotnila. Nitky k dalším souvislostem surově přervalo probuzení.
(UKÁZKA Z ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU)
