Když jsme se s manželem přestěhovali z pražského paneláku do malé vesnice, věděli jsme, že pro místní starousedlíky budeme vždycky jenom „náplava“. Dnes už je nás tu víc než původních obyvatel, takže zbývají pouze dvě možnosti. Buď ten pomyslný úšklebek ignorovat, anebo ho naopak změnit v úsměv.
Vybrala jsem si druhou možnost. A najednou cítím potřebu jakési bilance.
Začnu tím, že kdykoli projíždím posledním esíčkem zatáček před naší obcí, strašně se těším domů. Blížím se po silnici, která nedávno dostala nový kabát, nakupovat můžu nejméně v sedmi různých supermarketech, do obchodního centra na okraji Prahy to mám kousek. Dá se tu na mnoha místech dobře najíst i napít. A když se mi nechce nikam jet autem, dojdu si k sympatické Vietnamce přes ulici. Les máme za humny a v něm cyklostezky, za kterými sem jezdí rodiny z širokého okolí.
Před třemi lety jsem si v nedaleké Houštce zlomila ruku na elektrokole, a v brandýské nemocnici mi ji šikovný pan doktor zreponoval tak, že následná operace už byla maličkost. Moje levé zápěstí je teď ohebnější než kdy předtím. Když jsem si o rok později (rovněž na elektrokole) ošklivě zlomila nohu, moje zdejší kamarádka se o mě vzorně postarala. Sanitku navigovala do osudné zatáčky za mostem, zařídila mi odvoz kola, a než převzal péči manžel, obětavě za mnou jezdila na Bulovku. Druhá místní kamarádka se mnou pak doma pravidelně rehabilitovala. Přesto už raději využívám naše krásné lesní cyklostezky výhradně k pěším procházkám…
Máme i skvělé, věkově blízké sousedky. Zprava zahradnice, zleva zubařka, a dobře vycházíme i s „náplavou“ odnaproti. Na kosmetiku jezdím k další kamarádce do Mochova, pedikérku mám pět minut autem, a od ní je to jen pár kroků do naší půvabné květinové kavárny, která se stala nejen vyhlášenou oázou klidu s vůní květin a výborné kávy, ale i místem kulturních požitků.
Jelikož už pár let patřím mezi seniory, nabídla jsem před časem své profesní služby místnímu odboru sociálních věcí. Během naší spolupráce v rámci volnočasových aktivit jsem se setkala s úžasnými lidmi. Jak mezi účinkujícími z regionu, tak mezi seniory, pro které jsou akce určeny. Obě koordinátorky ze staroboleslavského Domu s pečovatelskou službou disponují neskutečnou invencí a ochotou udělat pro své svěřence cokoli. Třeba zařídit představení na zámku… Dokážou to, protože se na scéně objeví další úžasná dáma, která jim zcela zdarma a bez záruky úspěchu pronajme překrásný sál v zámecké kapli. Ten se pak naplní do posledního místečka, a úspěch se dostaví. A s ním i vděčnost za to, že je možné téměř všechno. Když se chce.
Všechno je totiž jen a jen o lidech. Od těch nejvyšších pater až do suterénu…
A možná i kvůli nim bylo dvojměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav vyhodnoceno v České republice jako třetí nejlepší místo pro život. Proto mám radost, že se mi občas podaří přispět k úsměvu, který obyvatelům našeho regionu tak sluší. A proto jsem docela pyšná, že je to už víc než dvacet let i můj domov.
Hezké vztahy a šťastné návraty domů vám na prahu letošního léta přeje
HŠ
