O životě v bublině

Zajímavý článek vedoucí k zamyšlení. Děkuju.

Paní Valeriánová, přesně tak. Díky.

Bublina může být i vlastní domov a když přijde čas tento domov opustit a přestěhovat se třeba do menšího nebo do úplně jiného prostředí, zjišťujeme jak je ta bublina pevná, jsou to zvyky, návyky a styl života. Rozhodnutí většinou bolí. Pěkné zamyšlení, které nutí hlavu pokračovat.

Celá naše planeta je vlastně bublina. Jednoho dne praskne,ať už děláme něco nebo nic.

Čím jsem starší, tím více si tvořím svoji bublinu. Jsem v ní spokojená a vlastně si ji hýčkám. To ale neznamená, že nic už dalšího nevnímám. Rozhodně vnímám, ale do své pracně vypracované bubliny nic ošklivého nepouštím.

Hezké zamyšlení.

Snažíme se užít si na konci života, co nejvíc toho hezkého, co nám nabízí. Máme hodně přátel a velkou rodinu, máme štěstí, že nejsme na překážky v životě sami.

Někdo má rád holky, nékdo má rád vdolky. A tak je to podle mne správné.

Bublina na jednu stranu chrání, na druhou izoluje. Znám to bohužel i od sebe. Jakmile to už jednou takhle je, zvláště v dnešním věku, už se to dost těžko mění. Mýdlové bubliny, které jsme jako děti pouštěli, po chvíli přece jen praskly. Vždycky mě to mrzelo jako znak konce, místo abych respektovala jejich cestu za volností.

Beru život tak jak jde, snažím se, aby těch změn bylo co nejméně. Stačí, že se to mění kolem nás a ve světě a bohužel ne k lepšímu.