Všechno je špatné. Proč často a rádi podléháme pocitu zmaru

Náhodou, ta titulní fotka je dost dobrá! Za jednoho takového upíra "čím hůř, tím líp" jsem byla vdaná, deptal mě 22 let. Když jsem se s ním rozvedla a začínala sama znova od nuly, nebylo to snadné, ale nikdy už to nebylo tak špatné. Pamatuji se na kamaráda, který mi hodně pomohl. Ten měl jinou životní filosofii. Říkal: "problém?, co to je?, kdyby byl, tak by nebyl - vyřešil bych ho". Bylo to osvobozující. Já už mám problémy dávno vyřešené, jsem spokojená, a ten můj bývalý si prý stěžuje, lamentuje a nadává dodnes a setkává se jen s jemu podobnými. Nikdy jsem nelitovala, naopak, bylo to nejlepší rozhodnutí.

Souhlas s pí.Kopeckou.Já si myslím,že vždycky nějak bylo, a vždycky nějak bude. Jednou je člověk nahoře - má radost z kdečeho,pak je zase smutný, je někde nízko nad zemí,ale zase ho vlny života vynesou výš, změna je život, zdraví je výhra, můžeme se na něco,na někoho, těšit. Hlavně se neutopit ve zbytečných a nedůležitých pseudoproblémech.

Nemám ćas přemýšlet, jak se mám. Pořád se něco děje, a to je dobře. Až se budu nudit, potom uvidím. Bydlet mám kde, jídla dost, hodně kamarádů, prima rodinu a zdraví zatím slouží. Jen ta situace okolo nás mě znepokojuje.

Úvodní foto článku nemá chybu. Toho pána bych asi potkat nechtěla. Jinak se má dobře dobře mi tak.

Omlouvám se za neúmyslné bodování, článek se mi líbil. Vede k zamyšlení , jistě, být mladší, by nebylo špatné, ale věk přináší zkušenosti a jistý nadhled , mnohdy draze zaplacený. Vážím si toho,co mám a nezávidím druhým, co mají oni.

Odolnost vůči stresu je částečně zděděná, částečně ovlivněná výchovou a částečně je moje rozhodnutí, co si do hlavy pustím a co ne. Proto jsou někteří nenapravitelní optimisté a jiní nevyléčitelní brblalové. Rozhodně je prostor na to vybrat si, jestli uvidím sklenici poloplnou nebo poloprázdnou...Mě dal smysl života Bůh a jemu také děkuji za všechno dobré.

Odolnost vůči stresu je částečně zděděná, částečně ovlivněná výchovou a částečně je moje rozhodnutí, co si do hlavy pustím a co ne. Proto jsou někteří nenapravitelní optimisté a jiní nevyléčitelní brblalové. Rozhodně je prostor na to vybrat si, jestli uvidím sklenici poloplnou nebo poloprázdnou...Mě dal smysl života Bůh a jemu také děkuji za všechno dobré.

Soňo, napsala jsi to úžasně. Naprosto se s tvým názorem ztotožňuji. Pohybuji se často mezi lidmi s velmi těžkým životem, a paradoxně z nich čerpám energii. :-)

Život je dar. A pokud nejsou těžké nemoce, které mění náhled na život a nejsme v bídě tělesné i duševní, je jen na mě, jak prožívám své žití, své stárnutí. Řekla bych, že každý to máme nějak nastavené minulostí i přítomností.

Je to na mně, jak se mám. Není pro můj život důležité zabývat se životy druhých, neboť i to, co píši o druhých, vypovídá o mně.