Pasák a jeho holka (1. díl dvoudílného příběhu)
Ilustrační foto: Pixabay

Pasák a jeho holka (1. díl dvoudílného příběhu)

9. 2. 2024

„Bude to úmorná práce, Jane. Vím to,“ postěžoval si Jerry, když na křižovatce z Lewis Avenue a Hart Street zahýbal se svým náklaďákem doleva.

„Kam míříme?” zeptal jsem se ho zvědavě, ale on mě odbyl.

„Brzy uvidíš.”

Rádio bylo vypnuté, protože ho Kian rozbil, a Jerry byl ponořen hluboko do svých myšlenek jako vždy, když jsme se blížili k našemu cíli. Přemýšlel o nástávající práci a způsob provedení. Líbil se mi jeho zvyk vžívání do nesnází, které by mohly nastat. Nesnášel, když nebyl připraven. Věděl, co dělá a práce s ním byla vždy jakousi lekcí. Byl jsem zvyklý na jeho předpracovní ticho a respektoval jsem ho. Koneckonců, byl za svou práci zodpovědný. Ne já. Já jsem byl jen čičmunda, jeho nekvalifikovaný pomocník.

Nechal jsem ho meditovat a nakukoval přes přední sklo a užíval si výhled na ulice Bed-Stuy, kterými jsme tak časně ráno projížděli. Ten den mělo být pěkné červnové počasí, ideální pro práci uvnitř. Slunce opíralo svou zářící tvář o šedý asfalt silnice. Zelené a stříbrné plechovky Sprite, nedbale pohozené na silnici, se třpytily ve slunečním světle a odrážely odlesky jako konfety v různých úhlech. Bylo pár minut po osmé a zaměstnanci spěchali na sabvej, aby se včas dostali do svých pohodlných kanceláří. Muži oblečení v ležérních sakách a barevných kravatách visících na vyžehlených košilích se pohybovali vpřed s dokonalou kontrolou nad svými těly. Jednou rukou zasunutou v kapse tiskli pod paží tenký kožený kufřík s notebookem MacBook Pro a usrkávali ze svých každodenních Starbucksových káv ze středně velkého kelímku. Ti muži mohli být právníci, manažeři, inženýři, vědci, profesoři nebo knihovníci. Také mnoho žen spěchalo na sabvej stejným směrem. Krásné ženy. Chytré ženy. Atraktivní ženy. Pěkně nalíčené ženy v lehkých jarních sukních a kožených bundách odpovídajících jejich barvě vlasů.

Najednou jsem těmto lidem záviděl. Seděl jsem s Jerrym v jeho náklaďáku Bernezie's Glass oblečený ve špinavých džínových kalhotách a obnošené plátěné bundě. V kapse jsem svíral gumové rukavice, které páchly petrolejem a suchým olejem. Mířili jsme na nějaké děsivé místo v Bed-Stuy, kam by ani Jerry nepáchl, kdyby nemusel. Cítil jsem lítost a smutek, ale věděl jsem, že ten pocit musím potlačit, protože by moje melancholie nikoho nezajímala. Neměl jsem se s kým podělit, že mně tahle země srazila do bahna. Můj americký sen se rozpadl na kusy a vítr ho rozmetal po brooklynských ulicích. Než jsem přijel do Ameriky, byl jsem profesorem. A co jsem teď?

„Kretén!” zařval Jerry.

„Přesně tak, kretén.”

„Bastard!” Podíval jsem se na něj zmateně. Náklaďák se náhle zastavil. „Viděls ho? Málem mi skočil pod pneumatiky. Musí bejt opilej nebo zdrogovanej. Tihle lidi mě jednou přivedou do vězení svou neopatrností. Místo mozku mají v hlavě basketbalovej míč. Čůrové!” Něčí ebenově hnědá hlava chráněná černým hadrem se zvedla ze země. Byl to muž kolem třicítky, v očích měl hrůzu a z koutku úst mu stékala slina. Měl starou a špinavou zimní bundu s desítkami drobných dírek a přes levé rameno nesl obrovskou průhlednou tašku plnou prázdných plastových lahví.

„Málems mě zabil, člověče! Jezdíš jako blázen! Si slepej? Nebo blbej? Patrně vobojí! Copak nevidíš lidi chodit po ulici, člověče? Zamkni ten svůj zatracenej náklaďák na dvoře a kup si kolo, blbe!” Ten muž křičel na Jerryho přes pootevřené okno na mé straně.

„Pokud nenávidíš svůj zbytečnej život, skoč z mostu a nezatahuj do toho mě!“ řval na něj Jerry.

Muž zvedl prostředníček a zasyčel: „Jdi do prdele!” a vrávoravě kličkoval mezi auty zaparkovanými na kraji silnice na chodník.

„Mamzer!” zasyčel Jerry v jidiš, stáhl náklaďák zpět do jízdního pruhu a pokračoval v cestě. Po sto metrech se ke mně otočil. „Nemysli si, že ten chlap byl nějakej duch nebo co. Byl věrným produktem týhletý zatracený čtvrti. Teď víš, co můžeme očekávat. Támhle v tom kadeřnictví nainstalujeme zrcadlo.”

Jerryho brada ukazovala na třípodlažní budovu na mé straně se dvěma výkladními okny a dvěma vchody v přízemí. Jejich nápis mě mátl. Na jednom z nich bylo velkými písmeny napsáno Darrel’s Barber Shop a na druhém Elisa’s Beauty Salon. Dvě kadeřnictví vedle sebe? Nekonkurují si? Přední okno Elisy bylo stále zavřené rolovacími vraty, ale vrata Darrelova byla vytažena. Před obchodem stál muž a energicky na nás mával.

„Myslím, že toto je ten majitel, že?” zeptal jsem se.

„Jo,” potvrdil Jerry. „Jamajčan.” Jerry zaparkoval svůj náklaďák blízko řady stojících aut, ale dost daleko na to, abych mohl otevřít boční dveře a vyložit nářadí. Vypnul motor, nasadil si kšiltovku, zastrčil černý deník za kožený opasek, zkontroloval, zda má v kapse mobil, popadl zámek na dveře z palubní desky a vyrazil. Následoval jsem ho.

Majiteli jamajského obchodu mohlo být třicet let, ale na svůj věk vypadal mnohem mladší. Nosil velmi krátký sestřih hustě rostoucích vlasů, které na jeho podlouhlé hlavě vypadaly jako brusný papír. Měl tenký knírek à la Little Richard, jehož údržba ho pravděpodobně stála spoustu času, a evropsky vypadající nos. Napadlo mě, jestli jeho dědeček nebyl Brit. Měl na sobě červenou koženou bundu, která mu dodávala výraz sebevědomí, tmavě modré džíny značky Armani a zlatou košili, která vypadala vzácněji než ve skutečnosti byla.

Ahoj, Bernezie,” pozdravil nás chladně muž.

„Ahoj, Darrel,“ odpověděl Jerry a ukázal na mě. „To je Jan, můj pomocník.“ Muž mě pozdravil kývnutím, zdvořile, ale lhostejně. Pak se otočil zpátky k Jerrymu. „Jak dlouho vám bude trvat, než nainstalujete to zrcadlo?”

„Moc dlouho ne, možná dvě hodiny. Uvidíme jak to půjde. V kolik otvíráš?“

„Obvykle v devět, takže pokud skončíte v deset, bylo by to skvělé.“

„Budeš moct otevřít v deset, Darrel. Proto jsem přijel tak brzy, abych tě neokradl o peníze a čas.“

„Respektuju to, sir.” Majitel obchodu zmizel v obchodě a hladce jako gepard se posadil za stůl. Zapnul notebook Dell, serfoval po internetu a už se o nás nestaral.

Když jsme s Jerrym vešli dovnitř, uhodila nás do nosu libá vůně. Byla to směs pudru Pinaud Clubman, vlasové vody Jeris, krému na holení ze santalového dřeva Tylor of Old Bond Street a vůní levné kávy. Francouzský kávovar stál na tácu v rohu na parapetu u výkladní skříně. Kadeřnictví byla malá čtvercová místnost s třemi židlemi pro klienty. Před dvěma z nich viselo obrovské zrcadlo dosahující až ke stropu, ale stěna před třetí židlí byla holá. Protější stěna byla pokryta mapou mužských a ženských účesů a třemi vlajkami, jamajskou, britskou a americkou. Visely tam i četné portréty slavných Jamajčanů, z nichž jsem poznal pouze Boba Marleyho, Usaina Bolta, Haile Selassieho a Kaci Fenyklovou, která vyhrála v roce 2024 Miss Jamaica. Všichni měli stejný tvar nosu jako Darrel.

„Jane, přines z auta gumový matrace a polož je sem. Zrcadlo opřeme o zadní stěnu. A dej nářadí támhle do rohu blízko tamhletý police. Přines taky stůl a žebřík.”

Když jsem odemykal dveře náklaďáku, slyšel jsem z rohu ulice na druhé straně silnice dva vzrušené hlasy. Muž a žena se hádali kvůli něčemu, čemu jsem nerozuměl. Muž chytil ženu za paži a přitáhl ji k šedému SUV, kde stál další muž.

„Nech mě být, Bala, nechce se mi,” křičela.

„Je mi úplně jedno, jestli se ti nechce, Džesiko. Jdi a udělej to!” zakřičel muž arogantně. Násilně ji vtáhl do SUV, odsunul dveře a kopl ji dovnitř. Druhý muž ji následoval. Arogantní muž zavřel dveře, zapálil si cigaretu, sklonil hlavu a počítal peníze.

Jednou rukou jsem popadl žebřík, druhou stůl a vešel do obchodu. Jerry měřil prázdný prostor na zdi a označil ho několika křížky. Položil jsem náklad k zadní stěně a běžel pro zbytek. Postupně jsem dovnitř vnesl gumové matrace, přísavky, mastek, naběračku, prodlužovací kabel, kompresor, hřebíkovačku, kbelík s překližkami, průhlednou krabici s břity, hřebíky a šrouby, sáček, vrták, pravítko, lištu, vodováhu, těsnící pistole, jednu tubu tmelu, roli papíru a hadr na utření skla.

„Mám to tady,” řekl jsem mu. Jerry si to prohlédl.

„Zapomněls na pásky, černou a modrou. A už máš odemčenej stojan? Ne? Tak jdi a odemkni ho. Než začneme s přípravou, přineseme zrcadlo dovnitř.”

Otočil jsem se ke dveřím a ztuhl. Na prahu stála mladá žena kolem dvaceti let. Držela fialovou aktovku ve tvaru srdce a stydlivě nakukovala do obchodu. Okamžitě jsem ji poznal—byla to ta Džesika, kterou ten arogantní muž natlačil do šedého SUV. V první chvíli jsem neviděl její kudrnaté vlasy čokoládové barvy rámující trojúhelníkový obličej. Co upoutalo mou pozornost, byly její rty. Její červená ústa byla jako jahoda na karamelové polevě narozeninového dortu. Ovšem linie jejích vnějších koutků a okraje spodního rtu byly rozmazané. Jako by cucala lízátko. Její tmavé, široce otevřené oči zvýrazněné silnou vrstvou mejkapu pohlédly na mě, Jerryho a Darrela.

„Mohu použít váš záchod?” Její hlas zněl chraplavě a unaveně, jako by minulou noc nespala.

„Prosím, klidně,” povzbudil ji Darrel a zvedl ruku směrem ke dveřím. „Tamhle je!”

Oči nás všech tří si užívaly chůze, když se houpala směrem ke koupelně. Měla na sobě dvoudílné černé šaty z umělé kůže,. Všimla si našich chlípných pohledů, spokojeně se usmála, záměrně zpomalila a nechala nás pást na jejím těle. Koketně otevřela dveře a rychle je za sebou přibouchla, aby dala najevo, že už jsme viděli dost.

„Kakaja krasívaja děvuška,” hvízdl Jerry uznale.

„Očeň krasívaja i eněrgična,“ souhlasil jsem. Darrel našemu rozhovoru nerozuměl, ale přesto se chichotal.

„Teď zpátky do práce,“ řekl stroze Jerry a sklonil se pro pravítko. Prodlužovací kabel jsem zastrčil do zásuvky a zapojil naběračku. Připevnil jsem hadici na hřebíkovačku a spojil ji s kompresorem, vložil silikon do pistole a připravil černou pásku, kterou jsem měl v kapse. Jerry přibil dva kusy překližky na zeď, utěsnil lištu, připevnil ji ke dřevu a přišrouboval. Pak se posunul stranou, aby mi udělal místo. Když jsem zakrýval hlavy šroubů na liště černou páskou, dveře záchodu se otevřely a Džesika vyšla ven. Než odešla z kadeřnictví, dovolil jsem si ještě jeden letmý pohled. Všiml jsem si, že si na rtech upravila zohybanou linku, čímž její tvář opět získala geometrický tvar.

„Sakra,” zaklel náhle Jerry. „Kvůli té kočičce jsme úplně zapomněli přinést zrcadlo. Jsme idioti! Pojď, sundáme ho ze stojanu.”

Nosič skla náklaďáku byl nasměřován k silnici. Provoz už nebyl tak hustý jako v dopravní špičce, přesto jsme museli počkat, až semafory zastaví projíždějící auta, aby nedošlo k nehodě. Zatímco jsme čekali, zahlédli jsem skupinku tří lidí stojících na stejném místě silnice, kde se před necelou hodinou Džesika pohádala s tím arogantním mužem. Nasadil jsem si brýle, abych lépe viděl. Byli to oni! Třetí muž, někdo jiný než ten předtím, právě podal balíček bankovek tomu arogantnímu muži, který je pečlivě počítal. Pak přikývl, zjevně spokojený s částkou, odemkl své SUV dálkovým ovladačem. S Džesikou zmizeli uvnitř. Jerry tu scénu sledoval.

 

(Konec 1. dílu. Pokračování příště)

 

 

povídka
Hodnocení:
(4.8 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav E. Sýkora
Děkuji Vám, paní Řeřichová. Vaše poznámka k mému příspěvku mě velice těší.
Daniela Řeřichová
Pane Sýkoro, máte velice originální a působivý literární styl. Téma i prostředí hodně vzdálené. Viděla bych to na román. Za mne jednička s hvězdičkou.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?