Vdova Helena (67 let): Moji blízcí mě kritizují, že málo truchlím

Milá Heleno, také mi po smrti manžela vyčítali, že nechodím v černém. Ale říkala jsem si co je komu do toho, svůj smutek nosím v sobě, a dávat ostatním najevo jak moc mě trápí jeho odchod mu život nevrátí. Bylo mu 55 let a mě v době jeho smrti 49 let. Ještě než jsme se dozvěděli, že jeho nemoc se nedá vyléčit , tak jsme si říkali jak se ten druhý má žít kdyby se jedním z nás něco stalo.

"Nechápu, jak si někdo může přivlastnit právo určovat, jaké truchlení je moc a jaké málo." Tuhle vetu se naucte zpameti a rikejte vsem tem hyenam, co maji tu drzost vam mluvit do zivota, vcetene tech nevychovanych fracku = vasich deti.

Nikdo nemá právo Vás odsuzovat! A věřte, že vím o čem mluvím. O svého manžela s demencí (frontotemporální lobární degenerací mozku) jsem se starala 12 let a až do konce. Zemřel v dubnu a bylo to pro něho vysvobození. Nepoznával mne, nevěděl kdo je on sám a neuvědomoval si že žije... To, že jsem se "dokázala" postarat o manžela přičítám tomu, že jeho nemoc přicházela velmi pozvolna. Manžel byl vysokoškolský profesor, člověk nesmírně inteligentní, sečtělý a empatický. První začala odcházet empatie. Ale, jek říkám, pozvolna. Myslím si, že je mnohem těžší postarat se o někoho kdo je jeden den zdráv a druhý den je nesoběstačnou lidskou troskou... Já si na jeho nemoc měla možnost zvyknout. Paradoxně, nejhorší byly první roky nemoci, kdy byl relativně normální... Dlouho kompenzoval nemoc svojí inteligencí... Ale já věděla, že trpí nevyléčitelnou nemocí a bohužel si i uvědomovala jak strašnou nemoc má... a jak nevyhnutelně skončí... Vyrovnat se s tím mi trvalo tři roky. Opravdu hodně náročné byly poslední dva roky.... Přesto si myslím, že mi péče o manžela víc dala, než vzala... Je složité popsat své pocity... Svým způsobem je pro mne život těžký spíš ted. Tolik let jsem se o manžela starala, každý den víc a víc. Teď jsem sama (mám moc hodné dospělé děti, často se stýkáme, ale na "krku jim viset nechci"). Najednou mám spoustu volného času, učím se nikam nespěchat, učím se znova žít jako jiní lidé... Ale je to těžké. Zpátky k příběhu. Rozhodně paní neodsuzuji. A možná je paradoxně i pro jejího manžela lepší, když k němu přijede na návštěvu několikrát za týden, odpočinutá a připravená mu pomáhat a potěšit ho...

Za jakýchkoliv okolností by člověk měl umět být sám sebou, mít především rád sám sebe, nebýt závislý na komkoliv, ani na čemkoliv. Pak vyrovnat jakýkoliv problém sám se sebou (t.j. srdcem) je mnohem snadnější, než "hlavou", s celým širým okolím ♥♥♥

Nechť si každý po ztrátě partnera žije a chová se, jak to má nastavené ve své hlavě. Já jsem, po smrti manželky, nebyl nějaký čas schopen podobných radovánek, jak líčí autorka, ale čas plyne a člověk musí žít. Plnohodnotným životem.

To co si myslí vlastní děti zamrzí. Bohužel s tatínkem nebyly v době nejtěžší nemoci 24hodin denně a 7 dní v týdnu. Zrovna tak jako ostatní pomlouvači. I já jsem zažila vaši situaci. A chvála bohu za kamarádky a smích. A řídím se "posledním" přáním muže. "Né, že tu beze mne budeš bulet. Kdo se má pak na Tebe ze shora koukat." A tak někdy v tichosti doma do polštáře, neb ten stesk a smutek ze sebe potřebujeme dostat. Přeji hodně opravdových kamarádek a nový elán do života. Ať mají ti naši chlapi tam nahoře z nás radost.

Hmmm,tak některým lidem by bylo možná ještě málo,kdyby se vdova nechala upálit se svým manželem.....a zaživa. Já osobně bych se na řeči vlastních i cizích zvysoka vy....Ono bohužel mrtvého nevzkřísí ani truchlení,ani veselení !!!

Když zemřel tatínek, byla jsem po 6. třídě. Maminka oblékla černé vdovské oblečení a to nosila důsledně celý rok. Vím, že jsem z toho byla hodně nešťastná, protože smutek s námi byl tímto způsobem pořád. Když se příští léto najednou oblékla do něčeho svěžejšího, byla jsem moc ráda. Toho dne jsme jely vlakem na výlet do Českého ráje.

Pro paní Evu Kopeckou: Vdova sice nejsem, ale když jsem byla v nesnázích, tak mi nejvíc pomohlo, že nemoudří, neempatičtí a neslušní lidé prostě nemlčeli. Úplně mi stačilo, představit si je ve své situaci :-) :-)

Pro paní Evu Kopeckou : Líp bych to nenapsala !