Prskavka na seniorském zájezdu
Ilustrační foto: Pexels

Prskavka na seniorském zájezdu

13. 9. 2023

Jsem starý jezevec, kterému je nejlépe v domácí noře, a pak také mezi „svými“ u štamgastského stolu. I stalo se, k mé nelibosti, že jsem byl po dlouhých letech nucen vyrazit do světa. Ale to se právě stát nemělo…

Zájezd do rakouského Bad Gasteinu pro dvě osoby obdržela od dcer má manželka na své kulatiny. Marně jsem se snažil podstrčit na mé místo některou z jejích přítelkyň, varoval jsem jí, že i jeden den v cizím prostředí stačí k podráždění mých žaludečních vředů a dva dny k propuknutí ponorkové nemoci. „Víš přece, že se neumím ovládat a na cizí lidi se tvářím tak nehezky, že ze mě mají strach,“ zkoušel jsem. Jenže dárek je dárek, já jsem prý jeho součástí, a tak jsme strávili u jižních sousedů sedm dlouhých dní.

A začalo to už před autobusem. Paní se zaťatým výrazem ve tváří, kterou jsem záhy pojmenoval Prskavka, s batůžkem přes jedno a kabelkou přes druhé rameno, si do přistaveného Mercedesu klestila cestu hloučkem lidí svými nordic walking holemi. „Prosím vás paní, už jste mě dvakrát bouchla svou holí do kotníku. Nemusíte se tlačit, všichni máme sedadla rezervována, nikdo vaše místo neobsadí,“ postěžovala si štíhlá seniorka oděna do moderního sportovního hávu.

„Co na mě ječíte, já si jdu jen sednout na své místo, já za to nemůžu, že se tu pořád s někým vybavujete, objímáte, pusinkujete, tak nevím, jestli jedete také nebo jste jen doprovod,“ narážela Prskavka na loučení dámy ve sportovním oblečení s manželem či milencem, který evidentně zůstával doma (nevím proč, ale záviděl jsem mu).

Co čert nechtěl, Prskavka měla v autobuse místo hned vedle nás, přes uličku, takže jsme museli celou cestu poslouchat její neustálé prskání, kupříkladu:

„No fuj, tady je horko, doufám, že klimatizace funguje.“
„Můžete si laskavě posunout tu tašku, ráda bych si tam dala svůj batůžek.“
„Pane, vy máte nejenom dlouhé nohy, ale asi i dlouhé vedení, když vám řeknu, abyste mi nestrkal nohu pod mé sedadlo, tak to asi znamená, abyste si tu haxnu zase skrčil a neokopával mě.“
„Paninko, buďte té lásky a zvedněte si zpátky to sedadlo, vyspinkáte se na hotelu, já tu opravdu mám málo místa!“

V podobném duchu se nesly i další hlášky této „sympatické“ paní, která od začátku sytila jedem atmosféru celého seniorského zájezdu. A to se raději ani nerozepisuji o více než deseti zastávkách na čerpacích stanicích, neboť prostata přítomných mužů nebyla v kondici a v busu tradičně nefungovaly toalety.

To, co se dělo po příjezdu k hotelu, jsem už vlastně očekával. Trekingové hole Prskavky razily cestu k recepci hlava nehlava. I u rakouského personálu si naše milá spoluúčastnice zájezdu hovořící pouze česky jako první vymohla pokoj, aby jej po chvíli vyměnila za jiný, s větším balkonem.

Ovšem největší peklo nastalo u večeře.

„Tak to jíst nebudu. To maso je jako houžev. Slečno delegátko, můžete sdělit kuchaři, že ta večeře je nepoživatelná?“
„Nechutná vám?“
„To teda nechutná.“
„Mohu se, prosím, zeptat, jste spokojeni s večeří?“ zjišťovala lehce zoufalá slečna u vedlejšího stolu.
„Ano, je to moc dobré.“

Stejně odpovídali lidé i u dalších stolů.

„Ostatní lidé si nestěžují, tak nevím, co vám na večeři nechutná…“ zkusila oponovat slečna delegátka Prskavce.
„Nic mi nechutná. Maso se nedá pokousat, rýže je rozvařená, salát nedochucený. Tak nevím, jestli na nás, seniorech, šetří vaše cestovní kancelář nebo tento hotel,“ pustila se do delegátky Prskavka.
„Promiňte, ale jsem tady se čtvrtým zájezdem a nikdo si na jídlo nestěžoval.“
„No tak to nevím, co to byli za lidi. Já si tedy stěžuji a byla bych ráda, kdybyste to vyřídila personálu.“

Za necelých deset minut se slečna Renáta vrátila s velkým štrúdlem a kávou jako pozorností od personálu.

„No dobře,“ prskla suše Prskavka.

Osazenstvo zájezdu kroutilo hlavami a já jsem tušil, že celý týden bude k nevydržení.

A byl. Každé ráno si Prskavka ze snídaňových švédských stolů -  přes přísný zákaz - balila svačiny. Na výletech si stěžovala na cenu lanovek či suvenýrů. Naplánované turistické trasy byly pro ni buď moc dlouhé nebo zbytečně krátké, slunce příliš ostré, voda v hotelovém bazénu studená... Bylo nám střídavě do smíchu, i do pláče. Když předposlední den pobytu ta milá paní vyprskla větu o tom, že za tohle všechno, co se kolem ní děje, vlastně může naše neschopná vláda, už jsem se neudržel.

„Vážená paní, je nás na tomto zájezdu kolem šedesáti lidí. Nikdo si nestěžuje, jen vy. Neustále se vám něco nelíbí, pořád něco kritizujete. Jak jste sama říkala, byla jste už letos v Chorvatsku, teď jste v Rakousku a chystáte se ještě do maďarských lázní. Myslím, že se máte jako důchodce velmi dobře, svoji penzi si hezky užíváte a já vám to přeji. Ale nejste tady sama. Někteří si možná šetřili na tento výlet do Rakouska několik let, těšili se na krásnou přírodu, vynikající služby, na to, že si tady svou dovolenou užijí. A vy jste všem tento zájezd svým neustálým prskáním zkazila.“

Teď by jistě čtenáře zajímala reakce. Nemohu ji zde popsat, neboť by ji stejně musela redakce smazat. Jedno ale vím jistě. Byl to můj poslední zájezd. Ani krása Alp mi za to nestojí. Možná jsme měli jen smůlu, možná to není typický příklad seniorské dovolené, ale obávám se, že o výjimku nešlo. Prskavek a Prskavců je kolem nás dost. I vy jistě nějaké znáte...

Věřte, nevěřte, přesto všechno jsem si přivezl z Rakouska jedno malé pozitivum, a sice pochvalu od ženy: "Toníku, proti ní jsi fakt zlatý!"

 

 

 

 

 

aktivní senioři cestování Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 50 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
"Jaká jsem, tomu věnuji pozornost ve svém okolí". Jsem si jistá, že tuto paní bych z hledáčku pozornosti vypustila hned první den, ale proti gustu žádný dišputát. Jak vidno, tak stále platí, že čím víc se hovínko rozmazává, tím víc smrdí a tudíž se "blbá nálada" tímto článkem vine jak černá nit. Jak jsem se za posledních pár let poznala, napsala bych článek, tedy pokud bych byla účastníkem takovéhoto zájezdu, o zážitcích padesáti sedmi spokojených účastníků a třeba přidala i pár fotografií. Ale, jak jsem napsala na začátku, "proti gustu žádný dišputát".
Elena Valeriánová
Jednou jsme byli na dovolené na Hvaru a byla to dovolená snů. Nádherné moře, bezva parta, jídla a pití, co hrdlo ráčilo. A přesto se našel chlapík, na kterého jsem asi několikrát narazila při snídani. Pořád remcal, to je hrozný, pořád to stejný, párky, vajíčka, sýry, šunka ... V ruce vždy držel dva talíře a nakládal si na ně hory jídla. Jednou jsem to už nevydržela a na jeho opětovnou stížnost, kterou mi remcal do zad, jsem se otočila a řekla jsem mu. Co pořád remcáte, doma si na snídani taky dáváte 6 druhů jídla a nebo jen chleba se sádlem a cibulí? Od té doby jsme se vzájemně vyhýbali.
Lenka Kočandrlová
To je zajímavé,jak se nechá většina od nějaké drzé a neomalené osoby terorizovat. Divím se,že jste se proti ní všichni (tedy řekněme mnozí) nespikli a nepřipravili pro ni nějaké úžasné překvapení ! Myslím si,že ona paní si takhle vymáhá pozornost,různé výhody a pod.,ač si zaplatila to samé,co ostatní. A stále jí to vychází, někteří se jí přímo bojí,jiní zas si myslí,bůhvíkoho je známá,že si tak dovoluje. Myslím si,že její jednoznačné odsouzení řekněme kolektivem by asi nečekala a možná by i sklapla a stáhla se do pozadí.
Zuzana Pivcová
Děkuji za příspěvek, který mě utvrdil v tom, že nejsem zdaleka sama se svými zkušenostmi s nespokojenými účastníky zájezdu. Většinou se reptání týká jídla, jeho druhu, pestrosti, doby podávání..... Ale nejhorší, koho jsem zažila, byl v mých 25 letech jeden pan inženýr z Prahy, který na pobytovém zájezdu do Soči doslova remcal u všeho. On totiž už všechno znal a viděl, protože už tam byl, takže to všude připomínal a kritizoval první poslední. Nechápali jsme, proč tam tedy jel znovu. Asi právě proto, aby mohl kritizovat.
Jana Kollinová
Pane Berko, napsal jste hezký zajímavý článek. Bohužel, i já jsem se setkala s prskavkou v té nejsyrovější a nejodpudivější verzi a to na pooperačním pokoji, kde jsem byla 10 dnů po operaci ve společnosti pacientky, která terorizovala pacienty, sestřičky i lékaře. Horor na vlastní kůži.
Hana Haluzová
Kdybych to uměla, dala bych hodnocení deset hvězdiček ... :-))
Zdenka Soukupová
Moc jsem se pobavila, díky. I když chápu, že Vy jste se na výletě asi moc nebavil....
Alena Velková
Napsal jste to úžasně, ale chápu, že baba byla na zabití :-))
Marie Magdalena Klosová
Napsal jste to moc pěkně a čtivě. Chápu, že v realitě často do smíchu nebylo a musel jste se dost držet. Já si své cesty plánuji sama a jedu jen s vyzkoušenými lidmi.mm
Olga Škopánová
Nejlepší je jezdit individuálně, pak člověk může nadávat jen sám na sebe.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.