Můj rok 1968

Smutné časy, každé násilí v každé době krutě poznamená osudy lidí.

Měla jsem taky pár kamarádek z dětství, které jsem už v září 1968 neviděla. P. S. Ale díky internetu jsem s jednou,co žije v USA v kontaktu.

Když končí film Pelíšky,tečou mi slzy.Mnoho lidí se už nikdy nepotkalo.

Smutný, smutný... Byla jsem starší, před sebou ten den odjezd na chmelovou brigádu ... Kamarádka emigrovala s maminkou až o 2 roky později ... Popravdě - já vnímám jako nejtěžší, nejblbější, nejhorší období až to, které následovalo po Palachovi. Ale 21.srpen to zavinil!!!

:-) Takže každý po svém: jsem zřejmě šťastný člověk, co kdejaký průser chápe jako šanci pro změnu. Dětské smutky kvetou dospělostí ... možná a někdy? :-) Hlavně nesrovnávat s dneškem, jsme přece o padesát pět roků dál... :-)

Ano, napsala jste to působivě, byly poraněné dětské dušičky, byly roztrženy rodiny a ten ztracený čas se nedá vrátit. Můj bratr zůstal po studiích v Německu, viděli jsme se až po dvaceti letech. Maminčin stesk a výslechy v Bartolomějské se podepsaly na jejím zdraví.

Před 55 lety jsem byl na letním soustředění dětského pěvěckého sboru. Náš sbormistr slavil z 20. na 21. 8. své narozeniny. Bylo zvykem každoročně, že jsme se probudili před půlnocí a s různými zpěváckými legráckami šli přát. Kuchařky k tomu připravovali zákusky a do jedné se slavilo...Ráno nám to dospělí co měli tranzistorové rádio, šetrně (byli tam i předškolní děti) oznámili. Že kolem Postupic jezdila pásová vozidla, to bylo jediné, co nás rozrušovalo. Potom přišel předčasný odjezd do Prahy a...a spadli jsme do toho rovnýma nohama! Odchod kamarádů do zahraničí ve větším městě nebyl tak patrný jako v malém městě. Přesto dokážu dnes zpětně pochopit, co to asi pro Tebe znamenalo.

Den okupace mě zastihnul u prarodičů na vesnici. Šly jsme ráno jsme s babičkou do místního konzumu nakoupit. U plotu v ulici stála sousedka a tvářila se vážně. Ona měla televizi, my ne. Po krátkém rozhovoru babička doběhla zpátky pro víc peněz. V obchodě bylo hodně lidí, kupovali všechno, hlavně trvanlivé potraviny a mluvili o válce. Bylo mi osm a nic jsem nechápala. U našich ve městě někdo napsal velkými písmeny na silnici...VRAŤTE NÁM DUBČEKA ....

Mnoha lidem se naráz změnil život a přišlo odloučení sotva dospělých dětí od rodičů na mnoho let, někdy navždy. Vybavím si to vždy na konci filmu Pelíšky, kdy je mi pokaždé dodnes smutno.