Povídka: Kamila
Ilustrační foto: Pixabay

Povídka: Kamila

2. 7. 2023

Dneska je tedy den. Autobus mi ujel před nosem, a tak budu muset čekat nejméně půl hodiny, než přijede další. U lékaře jsem byl objednaný na 9.30 hodin, ale na dveřích ordinace visí nepřehlédnutelná cedule: „POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE SESTRA“. Sestra mě zavolala v 10.15 hodin.

A takové podobné situace prožívám skoro každý den. V Lidlu je zase fronta u pokladen, venku slunce pere přes 30°C a je nesnesitelné vedro.

Vystupuji na Roztylech z metra a v tom jsem ji zahlédl. Krásná štíhlá blondýnka, asi třicetiletá, jde přede mnou. Jistým krokem stoupá po schodech nahoru. V hale trochu znejistí, než opustí prostor metra a vyjde na autobusové nádraží. Šmátrá bílou holí po zemi a hledá štěrbinku, úzký kanálek, drážku pro nevidomé, aby se bezpečně dostala ven. Žlábek jistoty a cestu k samostatnosti.
Přijdu k ní a nejistě a opatrně jí nabídnu, že jí pomohu, ale nevím, bojím se, jak bude reagovat. Otočí se na mě a usmívá se. 

„Mám vás vzít za ruku?“ tak nějak neobratně se ptám. 

„Né, já se vás chytnu a budu ráda, když mě vyvedete ze dveří.“ 

Nabídnu jí rámě a ona se okamžitě zaklesne do mojí paže. Jdeme spolu, jako bychom šli do divadla nebo na koncert. Vyjdeme ze dveří a jsme venku na nádraží. 

„Já jedu do Benešova,“ říkám, „kam vás mohu odvést nebo chcete ještě nějak pomoct?“ 

„Jéé, já jedu taky do Benešova z céčka a tam na mě čeká kamarádka,“ říká s úsměvem.
Tak jdeme ještě spolu na zastávku autobusu a najednou se ze stojícího hloučku lidí otočí paní nebo slečna přibližně stejného věku jako „moje“ blondýnka. 

„Ahoj Kamilo!“ 

„Ahoj Věrko!“

Obě se pozdravily, objaly, mně poděkovaly a já se pomalu přesunul k autobusu. Smály se, vyprávěly si a byly šťastné, že se potkaly.
Nastoupil jsem, sedl si a pozoroval je obě. Věru i Kamilu. V autobuse seděly kousek přede mnou. Radostně se dotýkaly, držely se za ruce a zřejmě se delší dobu neviděly.
Autobus se rozjel, zavřel jsem oči a začal jsem přemýšlet o sobě a o mých problémech. Jak zase budu muset čekat u pokladny v Lidlu a u doktora, nadávat na politiku, na to, jak je všechno drahý… A venku zase svítí to rozžhavené slunce.

Autor: Zdeněk Hart
Hodnocení:
(4.9 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Velková
Moc hezká povídka...ke štěstí stačí "tak málo".
Alena Švancarová
Děkuji....
Marie Faldynová
Právě jsem se vrátila z pobytu pro důchodce. Nejvíc si jej užívala nevidomá Jarmilka, která se neobešla bez Aničky, která s ní bydlela v chatce a vodila ji kam bylo třeba. Tolik upřímné vděčnosti jako Jarmilka neměl myslím žádný z nás dvaceti účastníků.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.