Třídní sraz bývá někdy větší stres než radost. Čím je člověk starší, tím více by si jej měl užít

Měla jsem to štěstí, že jsme byly výborná třída, více chlapecká než dívčí - dívek nakonec zbylo jen 6 k maturitě, kluků 18. Scházeli jsme se pravidelně, nejdříve po 5 letech, teď už řadu let, co jsme v důchodu, každý rok. Už nás několik ubylo, letos to bude už po 60 letech po maturitě.

Je to sice deprese, ale i surová pravda.

Tak na náš třídní sraz bychom možná přišli čtyři, pokud bychom mohli chodit. A kdo se má dívat na trosky bývalých krásných lidi. Raději si vezmu maturitní fotografii a nad ní si zavzpomínám na to hezké , co už se nikdy nedá vrátit. Mercedesem a hromadou peněz se chlubit nemůžu a vlastně nevím, co bych s tím dělala.m Se svým věkem se smiřuji a chlubit se tím, že mám o dvě vrásky méně než ostatní mě od ničeho nezachrání.

Se základní školou to mám jako Maruška Měchurová, na sraz mě zvou dvě třídy z různých konců Čech. Loni v květnu jsme měli pomaturitní sraz po 55 letech. Před ním jsme se však už mnohokrát viděli. V říjnu se sejdeme znovu. Čím později, tím menší šanci se vidět budeme mít. Od loňského srazu nám nečekaně zemřely dvě spolužačky.

Zrovna v sobotu jsem byla na neformálním srazu po 47 letech.Máme ho každý rok a přijde tam vždycky aspoň někdo z naší bývalé třídy. Několik hodin si povídáme o všem možném, je fajn cítit stále ty společné zážitky z mládí. Už se těším na příští rok : kolik nás asi bude - a snad neuslyšíme o někom tu nejsmutnější zprávu.

Poslední sraz byl na zahradě a byl prima. Každý něco donesl, přidal na sud piva a opekly se špekáčky. Nikdo nekoukal do mobilu a lidí si v hloučcích povídali, s kým chtěli. A mám zkušenost, že čím obyčejnější ten sraz je, tím víc si ho člověk užije. Nejhůř dopadly srazy výroční. Oficiality, fotky, bilancování. Byly i srazy, kdy nás bylo pár. A člověk si fakt popovídal s každým. Mrzelo mě jeden sraz, kde byla poslední možnost vidět se s třídním. Měla jsem jet a vykašlat se na skutečně hloupý důvod, malování kuchyně na chalupě, aby tam tchýně těch pár dnů v létě s dětmi neutrpěla nějakou újmu.

Jo,je to pravda ,ty srazy ,místo vyprávění o škole a zažítcích ,tak se povídalo Chorvatsku ,o dovolených a pod.To mě nebaví .To raději nic. Všichni koukají nějak divně ,když jsem řekl něco o základní škole ,nějakou srandu ,tak koukali rozpačitě. Tak nevím ,jestli to má vůbec smysl ,a to bylo rovněž po 50 letech

Sraz budeme mít na sv. Martina a těším se víc než měsíc. Pár let se scházíme každoročně, protože nás téměř 45 let po maturitě pomalu ubývá. Z 34 maturantů nás přijde zhruba dvacítka a máme vždycky radost, že se vidíme - někoho po roce, někoho po pěti nebo dvaceti letech. Život nás z Vysočiny rozvál od Sokolovska po Kroměříž.

Na školní srazy jezdím ráda. Nejedu sama, vždycky přijede spolužačka ze Šluknova a jedeme spolu. Srazy jsou v Praze, nerada cestuji sama. Naše škola byla holčičí, takže problém se spolužáky veškerý žádný. Jsem tam nejstarší, pár nás je jiný ročník. Jsme veselé, upovídané, nikomu nic nezávidíme. Snad jen to, že já nemám vrásky a mlaďuchy je mají. Jsme veselé, upovídané a hlučné. Některé už nejsou mezi námi a některé nechodí. Vždycky je to fajn.

Zažila jsem podobný sraz jako v článku zhruba před dvaceti lety. Od té doby už jsem na žádný nešla.