O babičce v metru

Jednou jsem to řešíl dotazem, na co ten člověk, který mě oslovil o drobné, ty peníze potřebuje....prý na rohlíky, případně zalám....tak jsem ho vyzval, ať jde do obchodu se mnou, že mu to koupím....vyslechl jsem si nadávku a zmizel.......za svým kumpánem, kde si lokl vína a šel to zkoušet na opačnou stranu náměstí.....

Zuzko, jsem stejná jako vy. Měla jsem možnost poznat dost lidských osudů, a tak vím, že nelze jednoznačně někoho odsoudit, když o něm nic nevíte. Jak jsem psala - to, co nějak vypadá navenek, nemusí být pravdou. Pravda může být třeba docela jiná.

Prvního žebráka jsem viděla cca v roce 1975 při zájezdu do Soči. Stejně jak popisuje Zuzka byl na vozíčku, protože od pasu neměl nohy. Delegátka zájezdu nám sdělila, že se zřejmě jedná o zraněného z II.sv.války.

Na zájezdu v Albánii jsme byli na fakultativním výletu v Tiraně. Stáli jsme v hloučku kolem delegáta Altina na hlavním náměstí a on nám podával výklad. Vtom k nám přijel na prkénku s kolečky člověk, ano, člověk, avšak měl jen tělo do pasu, dál ne. Začal říkat o peníze a Altin říkal, ať mu nic nedáváme. Lidé se odvraceli, ale já jsem opravdu nemohla, a když u nás pořád byl, jsem mu dost peněz dala. Musím to tak skoro zbaběle říct, jako omluvu za to, že jsem oproti němu dost zdravá. Ať to s ním bylo jakkoliv a peníze užil nebo ne, zkrátka jsem musela.

U nás jsem vídala něco podobného. Každý den před OD Labe seděl starý pán na invalidním vozíku a žebral. A pak jsem se dozvěděla, že ho tam každé ráno přiveze syn. Už delší dobu tam nesedává, tak snad taky někdo zasáhl. Přispívám na kde co, ale žebráky obcházím.

Pokud pojedete např. do Maroka, tam na každém rohu sedí či stojí nějaký žebrák, zajímavé, že tam jsou zastoupeni více muži. patří to k běžnému koloritu velkých měst. Ale tak je tomu i v USA u stanic metra v NY nebo v Londýně.

V Praze na ulici mě poprosila paní, jestli bych jí nedala pár korun, že má hlad. Tak jsem jí chtěla dát svou svačinu, co jsem měla v tašce. Musela jsem utéct, aby mě nezmlátila. A takových, méně drastických zkušeností mám více. Takže peníze zásadně ne.

U nás občas před Lidlem nebo Kaufl. mě zastaví nějaký muž či žena,jestli jim nedám nějaký peníz.Paní kokrétně by chtěla na jídlo.Dám jim tak 20 až 50 korun,podle toho,jestli mám.A už jsem se i muže vyptala, proč nepracuje (byl tak 40 cátník), kde spí a podobně. Paní jsem jen řekla,že by se měla začít o sebe víc starat,že takhle nemůže do nekonečna prosit. Ale oni třeba tvrdí,že jim někdo ukradl peníze a co mají dělat.Ona ani taková Armáda spásy není tak přející a nezištná - oni si tam musí nocleh zaplatit,třebaže jen za 45 Kč,např. Ty různé jiné organizace asi taky pomůžou jen málo, a kdo nikoho nemá,aby u něj např. bydlel, tak brzy schátrá a nakonec by ho ani nikde na práci nevzali.Je to složité,nedá se všechny hodit do jednoho pytle jako vyčůrané žebráky. Představila jsem si sebe,jak si někomu říkám o příspěvek - no zvládla bych to,ale na jak dlouho ???

Žebrákům peníze nedávám. Kolik z nich je asi takových, že nemá jinou možnost přežití než sedět nebo klečet celé dny na ulici, aby si mohl zaplatit bydlení, ošacení a stravu pro sebe a mnohdy i psa nebo psy?

Znala jsem několik postav u metra v Praze na Budějovické. Vždy na stejném místě, s kelímkem. Někdy jim něco dám, není to, že bych si chtěla připsat červený puntík. Je to prostě náhlé rozhodnutí. Ale několikrát jsem byla jako i jiní také podvedena. Nějaká parta nastrčí žebráka, kterého pak o vše oberou.