Co by tomu řekli lidi?
Foto: archiv autorů, Pixabay

Co by tomu řekli lidi?

13. 6. 2023

Když jsem byla malá, často jsem slýchala od maminky, babičky a dědy věty typu: „To nemůžeme udělat, tam nemůžeme jít, to si nemůžeš vzít na sebe… Co by tomu řekli lidi?“ Od táty ne; myslím, že neměl lidi moc rád.

Tento životní postoj jsem ze sebe setřásla až na fakultě, ve společnosti prima spolužáků a většiny vyučujících. Nějaké malé „co by“ ale ve mně zůstalo i v dalších letech.

Na základní škole jsem začala ve třídě nosit brýle. Čímž jsem se stala terčem posměchu spolužáků. Když jsem je asi v patnácti letech potřebovala i na ulici, nesla jsem to poměrně těžce. Vycházela jsem v nich nejdřív navečer a sledovala, jestli se na mě budou lidi dívat, co tomu asi říkají. Když jsem zjistila, že je jim to úplně jedno, začala jsem se s nimi postupně smiřovat. Hodně mi v té době pomohla svými brýlemi Naďa Urbánková. S brýlemi jsem se časem sžila a už ke mně neodmyslitelně patří.

Téměř celý dospělý život pro mě bylo nepředstavitelné, že bych vyšla z domu nenalíčená. Jednak se líčily téměř všechny dívky a ženy, jednak jsem si chtěla oči za brýlemi zvýraznit. Dnes už na ulici nenalíčená vyjdu. Zejména ráno nakoupit. Nebo když se jdu projít či jedu jen několik stanic tramvají. Je to pohodlné a cítím se dobře.

Už hodně dlouho je mi jedno, co tomu řeknou lidi. Samozřejmě mi záleží na názoru přátel a bližších známých. Ne však anonymní většiny a lidí, které znám jen zběžně. Důležité pro mě je, co tomu řeknu já.

Už nevím, kdo řekl: „Nelámejte si hlavu s tím, co si o vás myslí ostatní. Mají dost starostí s tím, co si o nich myslíte vy.“

Věra Ježková

 

 

Co by tomu lidé řekli? Nebo, co by tomu řekla ve škole paní učitelka? Občas jsem tuto běžnou frázi doma slýchal, ale především v mladších letech svého dětství. Slýchali jsme ji se sestrou od matky, která sama vyrůstala se sedmi sourozenci ve vesnickém hospodářství.

Matka měla ve svém podvědomí zafixované zažité normy běžného chování, které se na vsi po generace předávaly dál a dál. A tyto normy chování, pochopitelně, jak byla zvyklá z domova, vštěpovala nám, dětem. Byla to skvělá žena. A hodně mě toho do života naučila. Celá výchova nás, dětí, spočívala výhradně na ní. Učila se s námi, zpívala s námi, určovala, jak se máme oblékat a podobně. A proto jsme tuto, tehdy běžnou, frázi občas od ní slyšeli.

Otec, který pocházel z města a vystudoval v Praze obchodní akademii, byl společensky založený a zcela jiné povahy než moje matka, která měla jen základní vzdělání. Do naší výchovy se příliš nepouštěl. Byl to světoběžník, srandista, občas i romantik, psal si deník, ale hlavně, byl to velmi společenský člověk. Ono až okřídlené rčení – co by tomu řekli lidé, jsme od něj, pokud si vzpomínám, nikdy neslyšeli. Bylo mu to totiž úplně jedno.

Ale chovat se uměl. A to vzorně. Zvláště v přítomnosti žen. Dobře jsem si všiml, když přišla na poštu, kde šéfoval, nějaká žena, nebo s nějakou známou hovořil na ulici, otec vždy nasadil příjemný úsměv a podvědomě si srovnal kravatu, bez které z bytu vůbec nevycházel. Vždyť, co by tomu ta žena, ať už mladá, či starší, řekla, když by měl kravatu na stranu a mračil se.

Přes zcela rozdílné povahy a vzdělání mohu ale po pravdě konstatovat, že manželství mých rodičů bylo pohodové, alespoň já si ho tak pamatuji.

A tak jsem dospěl a vykročil rázně do světa. Nemusel jsem si ale nikdy říkat – co by tomu řekli lidé. Nepotřeboval jsem to. Měl jsem, vyzbrojen rodinnou výchovou, vzděláním a množstvím přečtených knih, určité normy chování a oblékání uložené ve svém podvědomí tak, jak to má uložené asi drtivá většina lidí. Nebylo nutné nad tím příliš uvažovat. Leda v tom případě, kdy jsem šel na schůzku s nějakou svou vyvolenou. To jsem si dal na sobě hodně záležet. Vždyť co by taková dívka řekla, kdybych přišel nevhodně oblečen a třeba, nedej Bůh, i rozcuchaný.

Doba se ale mění a mění se i způsob myšlení lidí, úroveň života, technika, mění se oblékání a často i chování lidí. Čili, stručně řečeno, mění se úzus doby. Kdybychom někdy, ve svém dětství, já nebo sestra, vyšli ven v roztrhaných kalhotách a s barevným čírem na hlavě, lidé by si pohoršeně ťukali na čelo, sprostě by na nás volali, ze školy by nás vyhodili a rodiče by se museli asi ze vsi odstěhovat. Dnes to nikoho nepohoršuje, protože je to zcela normální. Dnes je, kupodivu, zcela normální být třeba i nenormální a rčení  –  co by tomu řekli lidé?  už dávno vyšlo z módy.  

Určité normy běžného, tedy normálního chování a oblékání, jsou však platné i dnes. A většinová společnost se jimi i řídí. Jen se jinak hodnotí odchylky od tohoto normálu. Vždyť i ten úzus doby se od nepaměti nutně vyvíjí a mění. A je to asi i v pořádku. Jinak bychom dnes chodili ještě v kůžích a mávali oštěpy a sekeromlaty v rukou a obývali jeskyně.

Jan Zelenka

 

 

glosa vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Křapová
Tuto větu znám až moc dobře. Když jsem dospěla, urputně jsem se jejímu významu snažila bránit, ale v podvědomí zůstala. Uvědomila jsem si až o hodně let později, že se podle ní stále řídím. Teď už mi je to jedno a vím to :-) Když jsem se loni před sousedem, který nám něco opravoval doma na vodě, zmínila, že uvažujeme o službě mytí oken, a smála jsem se, že mne v ulici dámy roznesou, úplně vážně přikývl, že mám pravdu. Loni jsme ta okna zvládli ještě vlastními silami, letos je máme pozvané, přijedou na ta okna ve čtvrtek. Tý jo, to bude v ulici vzrůšo!!! Docela se na to těším. Ale aby bylo jasné - máme tady v ulici docela dobré vztahy. Já jen poněkud vypadám z dané normy. Považte - za ty necelé dvě desítky let, co tu bydlím, mám už třetího chlapa. Ve svém věku nesedíme doma, ale pořád někde jezdíme. A v sobotu jsme byli tady v obci tancovat :-) Co jen na to všechno řeknou zase lidi?
Naděžda Špásová
Věrko a Jendo, moc hezky napsané. Jsem z vesnice, takže "co by tomu řekli lidi" jsem slýchala docela často. V necelých 18 ti jsem opustila rodnou vísku a vrhla se do víru velkoměsta, tedy Prahy. A to mi zůstalo, vesnici jsem ze svého života vyškrtla, jezdíme tam jen občas za mojí sestrou. Naše děti jsem tím nezatěžovala. A rčení, co by tomu řekli lidi, je mi naprosto lhostejné. Mějte se oba hezky. :-)
Jana Jurečková
Vzpomínám si na spolužačku v 9. třídě. Měla roztrhané kalhoty a pan učitel ji poslal domů, ať se slušně obleče. Teď je všechno jinak. Ale v době, kdy jsme byli školou povinní to bylo hodně přísné...
Antonín Nebuželský
Naše maminka říkávala, zřejmě pod vlivem sdělovacího prostředků, toho co v té době k nám promlouval, tedy Rádia :"co by tomu řekla cizina", což bylo docela frekventované v té době :-)
Hana Rypáčková
Matně si vzpomínám, že jsem to taky slýchala. Možná od maminky ohledně oblečení. Ale byla společenská a veselá. Tatínek mi říkal, "pamatuj na pana navrátila " a " chovej se, abys nechovala". Babička:" Dělej vše, jak nejlíp umíš a nebudeš ničeho litovat". Co by tomu řekli lidi mne nijak nepoznamenalo.
Miloslava Richterová
Díky, možná by dnes neškodilo, aby se takto zamyslely děti, když odhazují plechovku nebo obal od sušenek, nebo ti, co se chovají bezohledně. Na zastávce mladíkovi vypadl papír z kapsy a bylo mu úplně jedno, co by tomu řekla ta paní, která se na něho dívá ..
Jitka Hašková
Také jsem tuto větu doma slýchávala spíše od mamky a babičky než od taťky. Mamka k tomu ještě přidávala, abych si dávala pozor, aby toho o mně lidi z okolí věděli co nejméně. Stručně do telefonu, nikdy nevíš, kdo to odposlouchává. Když jsem začala "randit", tak abych se nenechávala doprovázet až k domu, aby mě sousedi neviděli, atp. Určitě bylo dobré, že člověk získal základní formy chování, např. pouštět sednout v Praze v tramvaji starší a nemocné, atd....
Anna Potůčková
Zajímavé zamyšlení, zajímavý článek. Také jsem tuto větu slýchala zejména od své přísné maminky. A přiznám se, že v duchu si v různém ohledu tuto větu sama připouštím, zkrátka mám některé mantinely za které nejdu a ani jít nechci. A myslím si, že každý z nás má nějaké ty "mantinely" vymezené a nedělá nic proti své vůli bez ohledu na to "co by na to či ono řekli lidé".
Danuše D'Engeli
Také jsem se celý život potkala s pocitem.."Co by tomu řekli lide"...dnes jsem tyto pocity úplně vypustila že svého stále se zmensujiciho ega... Tyto pocity nastavuje v člověku celá spolecnost a je těžké se s těmito pocity srovnat. Až lety se vše obrusuje...vyžaduje to ale neodsuzovani druhých, odpuštění..... Takto jsem dospělá i k tomu, že si uspořádáním svoji vlastní vernisáž bez ohledu na kritiku.Vse to, co mi přináší radost, to činím s uspokojením.Prijdte se podívat na moji vernisáž 29.6. v 18.hod do krcmy u 7 Svabu, což je na Janskem vršku. DEKUJI. Dana

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.