Můj manžel se směje a stále opakuje pořekadlo, že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Jenže já se tomu smát nedokážu. Je to náš jediný syn a mě trápí, když vidím, že se dostal do manželství, ve kterém je, jak se říká, pod pantoflem. Vím, že mnozí lidé namítnou, že mi do toho nic není, že do jejich vztahu nevidím, že je třeba spokojený nebo si vše namlouvám. Jenže to vidí i můj muž, moje sestra. Jen syn ne.
Před svatbou mi nevěsta říkala Irenko, neustále se ptala, jestli něco nepotřebuju, nosila mi zákusky, drobné dárečky. Až jsem si říkala, že to přehání, ale nikdy jsem v tom necítila faleš. Ona prostě byl typ takové té současné extrovertní veselé mladé ženy, která zvládá práci, chodí do fitka, pomáhá v jedné nadaci, o víkendech vyráží na kole, na kolečkových bruslích, stále má dobrou náladu. Líbila se mi, i když jsem si někdy říkala, že má mnohem více energie než syn. Ale nedivte se, on má svou firmu, zaměstnává několik chlapů, sám tam s nimi taky manuálně pracuje, tak je večer dost vyřízený, o víkendech si rád pospal.
Tak to skončilo. Snacha mu organizuje na každý víkend program, kromě toho rozhodla, že musejí rekonstruovat pronajatý byt. Nechápu. Odjakživa jsme brali jako samozřejmost, že budou bydlet u nás, máme velký dům, dole má syn třípokojový byt, my jsme nahoře, máme samostatný vchod. Před svatbou tam byla u něj pořád. Po svatbě oznámili, že budou bydlet jinde. Platí tam nájem, ona ale chce být tam. Když jsem se na to ptala syna, řekl, že snacha si to tak přeje a on chce, aby byla spokojená.
Když mu volám a ptám se, kdy přijde, syn na to, že se musí zeptat jí, že ona ví, jaký mají program. Ona má program na dva měsíce dopředu. Když přijdou, vidím na ní, že už by ráda byla jinde. Tak chápu, že má své zájmy, své kamarádky, že mladí chtějí užívat život spolu. Ale v kontrastu s tím, jak se chovala před svatbou, je to legrační. Ona opravdu byla extrémně kamarádská, pořád mě kontaktovala, až mi kamarádky říkaly, že to je divné. Teď se smějí a říkají, že prostě chtěla kluka sbalit, že byl dobrá partie. Svobodný, zabezpečený, pracovitý, nekouří, nepije. No tak občas si někam s kamarády vyrazil a přišel trošku veselý, ale i to skončilo. Manžel říkal, že se mezi chlapy v synově firmě povídá, že už s nimi nikam nechodí, že mu to žena zatrhla.
Když jsem se syna zeptala, jestli plánují dítě, řekl, že manželka zatím nerozhodla kdy. Řekla jsem, že přece jde o vzájemnou dohodu, tak jak to vidí on, jestli by chtěl, vždyť se mu blíží čtyřicítka a ona má taky už třicet pět. Odpověděl, že to si rozhodne ona sama.
Letos jedou dvakrát k moři. Když jsem se zeptala, jestli na to mají, řekl, že ona to tak chce. Co vím, on k moři dříve nejezdil, neměl horko rád, dával přednost horám, lesům.
Syn k nám chodí čím dál méně. Zřejmě proto, že ona si ani návštěvy u nás nepřeje.
Vím, že působím jako zahořklá žena, která se nemůže smířit s tím, že se vzdálil její rozmazlený jedináček. Ano, něco na tom je. Ale já se opravdu těšila, až se syn ožení, já mu přála fajn holku, pěkný život. Teď, když je spolu pozoruju, připadá mi jako oslík. Mlčí, má hlavu skloněnou, čeká, až on skončí. A ona pořád mluví. Neustále něco komentuje, na vše má názor. Na covid, na válku na Ukrajině, na to, co se má či nemá jíst. Když už přijdou, ona nám udělá přednášku, on mlčí a pak zase jdou.
Četla jsem hodně článků o vztazích mezi tchyněmi a snachami. Vím, že nebývají ideální, že je na nich třeba pracovat, být tolerantní. Snažím se. Mlčím. Ale občas se potřebuju někomu svěřit. Nevím, zda má někdo podobnou zkušenost. Možná je chyba ve mně, že jsem na syna moc fixovaná. Ale každá máma přece vycítí, když dítě není šťastné, spokojené. Nejvíce ze všeho nesnáším faleš, předstírání, takové to hraní si na dokonalost. Snacha se se synem neustále fotí na výletech, usmívá se, tulí se k němu, dává si k fotkám nápisy Happy family a podobné, pak to zveřejňuje na sociálních sítích. Připadá mi to falešné a mrzí mě, že jsem ji prohlédla až pozdě. I když, stejně by se nic nezměnilo, i kdybych na to syna upozornila dříve. Kdo by věřil mámě, když je zamilovaný?
Tak teď s manželem sedím sami v našem velkém baráku a jen doufáme, že jestli se dočkáme vnoučat, snacha jim dovolí k nám chodit.
Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.
