„Já jsem tak pitomá, dědo,“ štká s čisťoučkou bezprostředností svých necelých třinácti let, „já mu ještě minulý týden napovídala při diktátu a dávám mu opsat všechny domácí úkoly z matiky, protože je na ní blbej…,“ po tváři se jí koulejí slzy zhrzené lásky.
V hlavě mi bouří vlnobití otázek. Jak si to ten krasavec z šesté bé Ondřej vůbec může dovolit, takhle zradit dámu mého srdce, mou životní lásku, mé světlo v temnotě stáří, mou princeznu Elízu? Nota bene když je blbej na matiku a na diktáty. Jak může jít na novýho Asterixe a Obelixe s nějakou zrzavicí, když předtím dal naději citlivé dušičce Eliščině? Kdoví, co je ta ryšavka vůbec zač, jestli náhodou taky není blbá na matiku? Tohle přece jakožto morálně hodnotný pyšný děd nemůžu nechat projít bez pomsty. Záletník musí dostat lekci, která ho bude strašit ve snech do konce života. Cítím, jak se měním v rytíře d'Artagnana ochraňujícího svou Constance, případně ve statečného Dona Quiota de la Mancha, bojujícího za čest a slávu Dulciney z Tobosy. Anebo ještě lépe, jsem hrdý náčelník Apačů, který – a veliký Manitou mi budiž svědkem – nepřipustí, aby si s city squaw jeho kmene pohrával kdejaký desperád.
Jenže jaké vlastně mám k téhle kruté pomstě možnosti. Dát Onřejovi jen tak obyčejně pár pohlavků nepřipadá v úvahu. Jednak přece nemůžu fackovat cizí děti, jednak by mi asi velice lehce utekl. Navíc by si z nějakého lepáka za ucho určitě nic nedělal, čímž by se zcela vytratil výchovný význam mé pomsty. Že bych mu unesl tu jeho zrzku, aby se trápil a marně ji hledal? To taky nejde, musel bych ji držet někde v zajetí, ona by zameškala školu a třeba by pak byla na matiku ještě blbější. A taky je tu pravděpodobnost, že tomu citově nedozrálému fešáčkovi by její zmizení vůbec nevadilo a sbalil by si nějakou jinou slabou matematičku. Ať o tom přemýšlím tam a zpátky, napadá mě jediná optimální varianta: Vyzvu na čestný souboj jednoho z Ondrových dědů. Ať se ukáže na čí straně je morální pravda a která rodina by se měla zastydět za chování svého potomka. Můžeme si to rozdat třeba v mariáši, v kulečníku, v chytání ryb, v pití alkoholických nápojů, mně je to jedno, zbraně ať si zvolí on. Bohužel i tady se vyskytl zádrhel. Ondřej už má jenom dědečka z matčiny strany, ten žije v Košicích a je mu dvaaosmdesát.
Kudy chodím, tudy na to musím myslet. Špatně spím a dokonce mi méně chutnají i mé oblíbené olomoucké syrečky. Začínám chápat mentalitu sicilských mafiánů a jejich niterný zákon, oplatit vendetou každou urážku. Mé trauma je posilováno i tím, že i Eliška není v dobrém psychickém stavu: „Dneska si opsal domácí úkol od Květy a vůbec mu nevadí, že ona měla na vízo z matiky trojku a já jedničku. A ještě si s ní povídal celou velkou přestávku.“
Kamarád Míla rád parafrázuje a překrucuje různá přísloví a úsloví. Například říká: „Boží mlýny melou pomalu, ale rychle.“ A přesně tak tomu bylo tentokrát. Moje zlatíčko Eliška už je řádně pomstěno!
To bylo tak: Bloumám po vnitrodvorku základky a čekám na Elízu. Děláme to tak každé úterý, ona mi předá batoh s učením a já jí dám housličky, protože hned po vyučování jde do hudebky. Přes pletivo speciálního kotce si prohlížím jízdní kola, jež si tam pod zámek odkládají žáci i kantoři. Nádherné stroje, některé musely stát těžký prachy. Kde jsou ty časy, kdy já jsem do školy jezdil na dvacetikilovém vehiklu po strejdovi Leovi. Třeba támhleten červenej exemplář, odpružené vidlice, kotoučové brzdy, elektronická přehazovačka, prostě paráda. Přichází Eliška: „Ahoj, dědo, co děláš, prohlížíš si kola? Některá jsou kluků z naší třídy, třeba tohle červený je Ondřejovo, on se s ním taky někdy pěkně vytahuje.“ V duši mi zahlaholí sladká fanfára vítězství. Přes pletivo tam přece v pohodě dosáhnu. Mafiánským hlasem velím: „Eliško, hlídej,“ a rozkošnicky povoluju ventilek předního kola červeného krasavce. A samozřejmě i kola zadního. Vzduch syčí a mně to zní rajsky. Ó, jak vám děkuji, bohyně pomsty, já mu dám podvádět moji milovanou dámu s nějakejma zrzkama!
Odcházíme z místa činu. Eliška se tváří zamyšleně: „To on teď Ondřej asi bude muset kolo celou cestu domů tlačit, chudáček jeden. Kdybych nemusela do houslí, tak bych mu s tím klidně pomohla.“
