Už odmalička jsem chtěla domů zvířátko. Nevyšlo to, pokud ovšem nepočítám toho jednoho ježka, kterého jsem kdysi dotáhla domů, a řevem a vlastním tělem ho bránila před vyhoštěním zpět do divoké přírody. Samozřejmě jsem ho neubránila, takže ježek byl nuceně vypuštěn do křoví za dvorem.
Svůj dětský sen jsem si splnila až v dospělosti. To jsme se s bývalým manželem rozhodli pro stavbu domu. Už jsme měli dvě děti, tehdy tříleté a čtyřleté. Slíbili jsme jim, že v novém domě budou mít každý svoje zvířátko, které si samy vyberou. Děti nás překvapily. My mysleli psa a kočku, dcera chtěla žirafu, syn slona. Dcera si nechala vysvětlit, že žirafa má dlouhý krk, do domečku by se nevešla, a smířila se s kočičkou. Synek byl urputnější. Trval na tom, že chce slona, že jsme mu to slíbili. Po našich námitkách, že slon se do domu také nevejde, se zatvrdil ještě víc.
"Dáme ho do sklepa!" prohlásil a šel si stavět z Merkura, což byla tehdy velmi oblíbená dětská stavebnice.
Nechali jsme to být. Proč kluka trápit, mohl si vybírat ještě dlouho..
Konečně se stavba blížila ke konci a měli jsme domluvený termín stěhování. Kočička na dceru už čekala, ale co s tím slonem? I vyjeli jsme na výlet do zoo ve Dvoře Králové. Děti zatím povyrostly, bylo jim už pět a šest, v zoo ale ještě nebyly. Prostě s tou stavbou na to nebyl čas. Teď jsme jim vysvětlili, že se jdeme podívat na zvířátka, a že tam bude i slon. Kluk nemohl dospat, v autě pořád opakoval - "Už tam budeme?"
Nakonec se dočkal. Nejprve jsme samozřejmě zamířili k pavilonu slonů.
"Vidíš? Támhle v tom velkém domečku bydlí slon!" ukázala jsem synkovi. Vytrhl mi z ruky svou packu a rozběhl se. Propletl se mezi houfy návštěvníků a vpadl dovnitř. Než jsem stačila zareagovat, byl kluk zase venku a lapal po dechu. Nadšením, aby bylo jasno. S rozjásanou tvářičkou a vykulenýma očima šťastně vyhrkl - "Ten je ale veliký!"
Akce zoo měla úspěch. Po návratu domů syn souhlasil s pejskem. Tak jsme jeli do chovné stanice. První návštěva byla jen orientační. Štěňátka byla ještě malá a potřebovala mámu. Syn si měl jen vybrat, které z nich si po čase odvezeme domů. Vzal to vážně a zodpovědně, čelo stažené úsilím vybrat to nejhezčí a nejchytřejší štěňátko. Chovatelka je pustila z ohrádky ven. Všechna ta mrňata až na jedno se batolila k ní. To jedno se dokolébalo k synkovi a zakouslo se mu do nohavice. Kluk ho popadl a bylo vybráno. Dostalo jméno Aran.
Synek se o něj s naší pomocí dobře staral. Na první procházky jsme chodili společně. Jako první běželo vždycky štěně Aran. Za ním malý kluk s vodítkem, následovala moje maličkost, a vedle mne poskakovala holčička, která se mne držela za ruku, aby neupadla. To proto, že se neustále ohlížela po kotěti Pavlínce, které náš průvod uzavíralo.
Šel čas a já mám z té doby v paměti spoustu zábavných historek. Třeba tato.
Ze štěněte Arana vyrostl krásný pes. Měl nádherné držení těla, barvu i původ, ale nehodil se chovu, protože ... ehm.. jak to napsat kulantně? K plnohodnotnému samci mu něco chybělo. Zkrátka, měl jen jedno varle a tak byl vyškrtnut z chovných listin. V provádění lumpáren mu to ale absolutně nevadilo - a nám také ne. Synek ho naučil základní povely, jako sedni, lehni, ke mně, s dcerou ho chodili už venčit po krátkých trasách sami. Na ty delší večer jsme pak chodili buď já nebo manžel.
Jednou na jaře s ním šel ven manžel už docela pozdě večer. Nikde ani človíčka, a tak měl psa na volno. Ulice byla ozářená večerním osvětlením, kvetly sakury, večer byl vlahý a voňavý. Pak před sebou zahlédl pár, muž a žena. Drželi se za ruce - a před ně ze stromu najednou spadl pes. Doslova.
Dovedete si to představit? Jdete s někým milým, držíte se za ruce, blaženě se usmíváte, těšíte se z jeho blízkosti a pohody - a buch . Metr před vámi spadne z rozkvetlé sakury velký pes boxer. Ti lidi prý ani nevykřikli, jen zůstali stát a zírali. Pes se postavil, oklepal, rozhlédl - a mazal ke svému páníčkovi. Ten mu nasadil vodítko, omluvil se a prchl.
Ti dva tam možná stojí dodnes.
Já bych se jim ani nedivila. Ze stromu může spadnout cokoliv - větev, kočka, ptačí bobek - ale pes?
Náš Aránek kočičky miloval. Hrál si s nimi, občas nějakou cizí prohnal, ale nikdy jim neublížil. Byl ochoten za nimi lézt kamkoliv. Zřejmě i na této vycházce zahlédl kočku a ta se před ním chtěla ukrýt na strom. Jenže ten měl křivý kmen, dalo se po něm vyběhnout. A následně také spadnout.
Dovedete si už tedy jistě sami odvodit, proč mají boxeři (pořád mluvím o psech) zmáčklý čumák. Jednou, když jsem šla s Aranem na procházku, se mi stalo, že mne zastavil tatínek s asi tak pětiletou holčičkou. Smrtelně vážně se mne zeptal.
"Paní, proč mají psi boxeři tak krátký zmačkaný čumák?"
Stejně vážně jsem mu odpověděla.
"To kdysi dávno jeden boxer při běhu nedával pozor a v plné rychlosti narazil do zdi. A od té doby všichni tito psi vypadají takhle."
Tatínek se radostně zasmál a otočil se k holčičce.
"Vidíš, já jsem ti to říkal!"
Holčička se nedůvěřivě podívala na mne, pak na tátu, a pak protáhle pronesla.
"Né né, to není právdá!"
Nevěřila. Holt tátovi jsme se nechtě trefila do noty, ale holčička nebyla hloupá. Nevím, jak to potom dopadlo, já se zasmála a šli jsme i s Aranem zase domů.
Aran se dožil jen osmi let, ale vzpomínáme na něj s dětmi dodnes.
Tady na íčku jsem na naši zvěř také vzpomínala v různých článcích už několikrát.
Aránka třeba zrovna tady:
https://www.i60.cz/clanek/detail/24938/zivot-se-psem-i-kockou-aneb-tak-se-na-mne-nezlob
