Domov seniorů jako nedostupný luxus? Co jsou mýty a co realita

Nevím co autorka myslela tím, že " stárnutí populace je možné brát jako cestu ke vzniku nových pracovních míst..."? Už vidím, jak se zaměstnavatelé perou o to, aby zaměstnali důchodce ve věku 70+.

Je rozdíl mezi Domovem pro seniory a Domovem s pečovatelskou službou. Autorka článku popisuje život v Domově pro seniory /dříve Domov důchodců/. V Domovech s pečovatelskou službou žijí senioři naprosto svobodně, mají svůj malý byteček kde si platí nájem a s tím spojen služby a záleží pouze na jeho rozhodnutí zda např. si bude platit obědy či si bude vařit sám. Což v DD není možné. Tam se senior musí podrobit režimu, který je platný pro dané zařízení a jednolůžkových pokojů tam mnoho nebývá.

Když to tady vše čtu, říkám si, že mé rozhodnutí přede dvěma lety -žádost o umístění do Domu s pečovatelskou službou bylo opravdu jedno z nejlepších v mém životě..Jsem tady moc spokojená.

:-) Nezávislost v závislosti na sociálních službách je roztomilý protimluv, podobné drobnosti jsou v luxusním prostředí invalidní mátohy s cíleně špatným pitným režimem - na dlouhé žití je to drahé, iktus to vyřeší... "Musíte se víc snažit, pane správče!" :-)

Paní Hašková, člověk, který chodí na výstavy a do divadel není adept do domova pro seniory :-) Možná je to na různých místech různé, ale u nás se může přihlásit ten, kdo má stupeň nesoběstačnosti č. 3 a 4 - v přidělování míst rozhoduje naléhavost, přihlášky "do budoucna" či " pro jistotu" nepřijímají ... Pro seniory částečně soběstačné je k dispozici terénní pečovatelská služba, případně, pokud senior třeba bydlí ve velkém městském bytě, tak výměnou byt v domě s pečovatelskou službou ...

Mám zkušenosti kamarádky, které pomáhali ze Života 90. Ona zemřela v 91 letech, do té doby byla ve svém bytě v Praze. Nosili jí nákupy jednou týdně, chodili jí 1x týdně uklízet, měla od nich krabičku na přivolání první pomoci, pravidelně jí denně telefonovali, také si nechávala donášet nákupy od různých firem. Byla schopná to uhradit ze svého důchodu. Tyto služby měla asi od svých 85 let. Já se sněžím být soběstačná zatím mi to v 78 letech jde. Praha 5 má nový domov seniorů v Prokopském údolí. Vypadá to krásně, je to daleko od tramvaje, asi 15 minut pěšky, což je pro starého člověka daleko, Autobus kolem jezdí 2 x za hodinu. Což pro člověka málo. Nedovedu si představit, že bych tam byla a nemohla jít na výstavu nebo do divadla. Bohužel Ženské domovy, které byly v centru Prahy 5, byly prodány soukromníkům, je tam teď hotel, kanceláře a pracovny lékařů.

Problém je v tom, že člověk nikdy neví, jak dlouho soběstačný bude. Kdo to odhadne, zda bude schopen za pět, za deset let obstarat svou domácnost bez pomoci? Stačí, když dojde k úrazu a léčení nebude standardně probíhat. Pár schodů domů bude velkou překážkou. Stačí, když přijde cévní příhoda. Jistě. Jsou tu u většiny potomci. Ovšem... pracují. Cestují. Ani oni nemusejí být zdraví. Nejhorší je, když to člověk přestává zvládat, nemá k sobě nikoho, kdo by zaskočil, nakoupil, uklidil. Situace se zhoršuje, člověk se zuby nehty drží doma, žije tam v jedné místnosti, a pokud jde o domek na okraji, kam hodí doručovatelka jednou týdně časopis do schránky, je člověk odkázaný sám na sebe a může to špatně skončit. Něco jiného je být s výtahem poblíž nákupního centra, s ochotnou sousedkou. Nikdo nevíme, jaký konec života budeme mít. Je dobře být tak trochu připravený. Ideální je, bydlet blízko svých bližních, se kterými dobře vycházíme. Nemusí to být jedna adresa, jeden dům, kde se důchodce celý den nudí, aby se vrhnul na prvního, kdo se vrátí domů, třeba s katastrofickými scénáři z dnešních zpráv. Úplně stačí sousední ulice nebo stejná část města. Stačí pocit, že stačí zavolat...