Kočičí rodina

Milý článek i fotky.

Věrko, krásný kočičí příběh!!!

Nejblbější nápad je nacpat někomu zvíře,když dotyčný nejeví o to zájem sám od sebe. Pak není divu,že se mnoho zvířat ocitá někde na ulici,útulky jsou plné....My máme dvě kočky,jedna z nich je nalezenkyně.Ovšem po vsi se pohybují stále další a další koťata,jak někdo někde se nestará,aby svoji kočku vykastroval. Staráme se o tři takové nalezence,jednu z nich budeme muset odchytit a dát vykastrovat,aby těch koťat nepřibývalo geometrickou řadou....Od sousedů nám chodí také jejich dvě kočky a tak je naše zahrada plná cizích koček,že ty naše se pomalu bojí vystrčit nos ze dveří. Žrádlo není z nejlevnějších,to je suché a kapsičky a mléko,občas syrové maso....Když mrzne,tak jim dáváme teplé mléko nebo vodu.... Jaký bychom měli ráj,kdyby lidé měli opravdovou starost a péči o zvířata,která si vzali domů, my bychom měli jen ty naše dvě a klid.

Kočky jsou chytré a řeknou si, kde je dobře. Jinak smekám.

Věrko, moc hezký článek a fotky jsou miloučké. Mám zkušenosti jen s pejsky, ale ráda se s nimi kdekoliv pomazlím.

V roce 2002 mi zemřel otec,mamka už také nebyla,tak mi bratr na zažehnání žalu přivezl koťátko,kluka,byl s námi 13 let,po noční vždy na nás čekal u dveří,když odešel,bylo nám dost dlouho smutno.Dnes už bych nezvládla se starat o domácího mazlíka.Bude mi 75 let,zdraví mi neslouží,mám sama co dělat se sebou,ale jinak s Kubíkem byly krásné roky,hodně na ně vzpomínám.

Milá Věrko*, díky moc za hezký článeček i fotografie*. Já jsem měla koťátko* a kočičku jen v dětství. Byla to pro nás malé děti vlastně jediná živá hračka, kterou jsme ovšem skutečně všichni velmi milovali ♥

Děkuji ještě jednou. :-)

Moc hezký článek. Kočky - to je moje. Celý život chovám kočky, mívám jednu nebo dvě. Nemám zahradu. Když jsme ale před lety začaly jezdit na chalupu, stala jsem se krmičkou řady kočiček, které se na vsi nekontrolovaně množily, ale o své živobytí se musely starat samy. Tehdy ještě nebyly konzervy pro zvířata, tak jsem je dělala sama. Vždy jsem nakoupila tehdy levné ryby, uvařila jsem je přidala rýži nebo kolínka a dala do sklenic. Ty jsem pak servírovala na dvorku do misek pro ty kočičky. Později již poznaly zvuk našeho auta a než jsme vystoupili a otevřeli chalupu, už čekala poblíž dveří. Chytit se nedaly, byly plaché, ale vždy se dostatečně najedly.

To je miloučké počteníčko, díky Věruško, Hafík a mňauík L.