Snění jako náhražka

Čtení jako náhražka - může být. Červenou knihovnu měla naše mamka na půdě, považovala ji za "nemravnou". Takže jsem ji měla celou přečtenou tak v 11-12ti letech. Četla jsem hodně, i "pytlíky na mouku", jak se zlobila mamka. Pak jsem četla všechny možné ságy, příběhy a nakonec dokumenty. Ano, čtení může být náhražka za život. Už dlouho jsem nečetla. Nevím, proč. Nějaký blok, bůh ví.... Ale ty vzpomínky, kdy mi mamka schovávala Třebízského pod skříň apod. jsou úsměvné a nenahraditelné. Už mi fuj fuj táhne na 70.

Ocituji slovy postavy Dany Kolářové, která svému muži (na jeho dotaz, proč sleduje tak stupidní seriály) odpovídá: "Žehlils někdy?!" I tohle je odpověď, proč my ženské občas sledujeme to, co sledujeme. Proč čteme to, co nás docela dobře uspí a nemusíme u toho přemýšlet. Ano, po mamince máme spousty jejích tzv. dívčích románů ze čtyřicátých let, na nich jsem jako holka ujížděla, bylo to něco neznámého, nezvyklá prostředí... Ale k nim se ráda vracím, jako ke vzpomínkám.

Pamatuji, že moje maminka ráda četla Javořickou. Také jsem jednu její knížku zkusila číst. Můj tatínek tyto knihy neměl rád a říkával, že je to ztráta času.

Celebrity z časopisů většinou ani neznám jménem, ty mne nezajímají. Ale dobře napsaná červená knihovna, román - to je přímo terapie. S dcerou jsme si zamilovaly Kroniky prachu, utíkáme do nich z reality moc rády. A nemyslím, že proto, že bychom byly nešťastné. Jsou to pohádky, stejně jako detektivky. A jinak filmy o přírodě, těch je dost...

Babička měla také červenou knihovnu a já to v pubertě hltala. I dnes mladé dívky sní o romantice o princi na bílém koni. Tak to je. V každé době je hezké snít o tom, coby, kdyby ...

Chápu vás. Televizi nemám, červenou knihovnu jsem občas četla zamlada jako oddychovku. Moje maminka milovala Javořickou, to je trošku lepší. Nečetla to proto, že by měla špatné manželství, ale říkala, že jí to připomíná dětství a mládí. Když jsem ještě televizi měla, občas jsem koukla na romantický film. Německý. Taky ČK, ale já si u toho odpočinula. Krásná krajina, úžasné zámky, myslím, že to točili někde ve Skotsku. Možná i vaše bábi si jen potřebovala vyčistit hlavu po náročném dni v práci.

Červená knihovna, časopisy plné dřívějších i současných známých osobností - pardon, celebrit - a jejich věčné aféry nebo nekonečné televizní seriály mne nikdy nepřitahovaly. Své známé za jejich oblibu nekritizuji. Občas se mi ale stává, že pak při nějakém setkání, kde dojde na téma kdo jak žije, s kým chodí nebo se rozešel... pak mlčím jako ryba. Nevadí, příště bude jiné téma - třeba společné vzpomínání.

Svobodně si vybírám, co zajímá mě, ne to, co si někdo myslí, že bych měla. Je to jedna z mála skutečných svobod. :-)

Na televizi se nedívám a příběhy celebrit mne nezajímají. Zajímá mne život, jeho radosti i strasti. A proto o tom také píši.

Vzpomněla jsem si, jak jsem babičce po týdnu nosívala síťovku knížek z knihovny, pan učitel už věděl, pro co jsem přišla, taky jsem jich pár přečetla, ale přece jen jsem zůstávala u dobrodružných :-) Babička od jara pracovala na poli a celou zimu pilně četla, mám to stejně, jen už nemám to pole :-)