FOTO: Eva a Jan Zelenkovi. Úvodní foto - Poreč, poloostrov Lanterna.

Místo mého srdce: Cesta za sluncem

26. 1. 2023

Touláme se Istrií, náš Peugeot točí kilometry a všemi smysly vnímáme příjemnou pohodu pozdního jadranského léta. Je polovina září a počasí je navzdory „vremenské prognoze“, vyvěšované každý týden na tabuli před recepcí porečské Lanterny, velmi příjemné.

cestování Místo mého srdce 2023 vzpomínky

Autor: Jan Zelenka

Hodnocení:

(5 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Alena Velková 26.1.2023 20:02

Nedivím se, že milujete Istrii, je tam krásně a moc hezká je i vaše vzpomínka.

Zpět na homepage Zpět na článek

Poprvé v zahraničí: Že by rodiče přece jen neměli vždy pravdu?

Od dětství jsem byla vychovávána tak, že v našem socialistickém Československu je nejlíp, nikde, a už vůbec ne na západě, líp není. Že u nás je vše nejlepší a nejhezčí, u nás je všechno nejkvalitnější a nejlevnější, proto nemá cenu nikam jezdit.

Věra Schmidová

Fotografie vypráví: Silla del diablo, památka, kterou ochraňuji jako oko v hlavě

Znáte ten pocit, kdy máte velkou chuť vypnout, oprostit se od každodenních starostí a pohladit se po duši? Já v takovouto chvíli pootočím hlavu od počítače doprava a tam mě jedna malá fotka, už dost omšelá, zavede do doby dávné a neobvyklé…

Hana Verzichová

Prožít svůj sen

„Prosím vás, abyste v průběhu dne byli na své věci opatrní. Vezměte si jen to, co budete potřebovat, ostatní si můžete nechat v autobuse. Při prohlídce města buďte velmi opatrní na peníze a pasy.

Jan Zelenka

Naše první porevoluční cesta do Vídně

Když se v roce 1989 po sametové revoluci otevřely hranice, vedla naše první zahraniční cesta do Vídně. Byla polovina prosince a už ani nevím, kdo vypravil tento zájezdový autobus. Vyjížděli jsme v noci ve tři hodiny, protože jsme se chtěli vyhnout dlouhým kolonám na hraničním přechodu.

Marie Měchurová

Moje první cesta za železnou oponu

V roce 1969 emigrovala moje nejstarší sestra Marie s manželem do „západního“ Německa. Po pár neúspěšných žádostech koncem sedmdesátých let o vycestování na pozvání jsem její návštěvu vzdala. Navždy.

Ludmila Černá