Mluvíme se psy jako s lidmi. Pro pejskaře samozřejmost, ostatní si klepou na čelo

Žádné domácí zvířátko nemám, ale naprosto rozumím všem, kteri tuto zálibu našli. Přivést si do života takového přítele je velká zodpovědnost, starani se....jako o člena rodiny. Pokud se starší lidi začnou obávat komunikaci se společností, tak toto rozhodnutí, domnívám se, je dobré. Navíc je to hojnost lasky, oboustranné. Přeji všem, kteri mají doma jakékoliv zvířátko, aby se z těchto chvil těšili. Dekuji, Dana

Pejskařka nejsem, ale mluvím i s mravenci. V lese bývá dobrou společnicí sojka. Když jsem byla pár let sama, navázala jsem zajímavý kontakt s mouchou. Nejdřív mě otravovala, když mi večer s bzučením narážela do hlavy a lozila po monitoru. Po několikerém varování asi pochopila, že by to mohlo skončit špatně, a pak už jsme spolu trávily celou zimu bez problémů. Občas mi sedla na ruku, ale byla zticha a přestala se procházet po ploše monitoru. Z talíře mi ujídala a upíjela tak, aby nebyla viděna. Když pak zmizela, docela mi chyběla. Nedělám si legraci. Mrzelo mě, že jí nerozumím. Svým způsobem byla inteligentnější než všechny ostatní mouchy, se kterými jsem měla tu čest.

Pejskařka nejsem, ale mluvím i s mravenci. V lese bývá dobrou společnicí sojka. Když jsem byla pár let sama, navázala jsem zajímavý kontakt s mouchou. Nejdřív mě otravovala, když mi večer s bzučením narážela do hlavy a lozila po monitoru. Po několikerém varování asi pochopila, že by to mohlo skončit špatně, a pak už jsme spolu trávily celou zimu bez problémů. Občas mi sedla na ruku, ale byla zticha a přestala se procházet po ploše monitoru. Z talíře mi ujídala a upíjela tak, aby nebyla viděna. Když pak zmizela, docela mi chyběla. Nedělám si legraci. Mrzelo mě, že jí nerozumím. Svým způsobem byla inteligentnější než všechny ostatní mouchy, se kterými jsem měla tu čest.

Ano, mluvím s naším pejskem jako s dítětem a vím, že mi rozumí a určitě nejsem sama. A přiznám se že se za to vůbec nestydím.

Nemělo by se přehánět s tou personifikací zvířat...Ale i já mluvím s našimi kočkami,ačkoliv mnohdy na nich vidím to absolutní nepochopení ve stylu Simpsonových,kdy měl jednou Bart psa Spasitele,zkoušel ho vycvičit,ale pes rozuměl těm řečem asi ve stylu bla-bla-bla.Tak nějak to většinou dopadne.

Hezké téma, pěkné příspěvky. Mluvit se všemi domácími zvířaty je běžné a žádoucí, dokonce stačí se smát nebo mračit a už komunikujeme :-) myslím, že na čelo si dnes nikdo neťuká. V obchůdku směrem k pejskovi: ,,Tak kterou mističku vybereme, Matýsku? Jaká by se ti víc líbila?" :-) (Některé metody cvičitelů psů jsou již zastaralé.)

Povídám si se všemi našimi pejsky a to i s pejsky které má dcera. Moc dobře nám rozumí a když se řekne třeba "chceš piškotek" tak by jim radostí i ocásky uletěly.

Já mám plyšového tygříka a je to moje zlatíčko. Má krásné oči a moc hezky se mi s ním povídá. :-) :-)

Mám jezevčici , rozumí hodně , ale je tvrdohlavá a někdy dělá "hluchou" , to znamená že nechce a čeká "která z nás vyhraje " , důslednost je nutná , zvláště u jezevčíků . Ale je to zlatíčko , ještě pár let a začne mluvit .

Konverzace s kočkami je pro nás každodenní samozřejmostí. Když potkám někoho s pejskem nebo na návštěvě také na zvířátka mluvím. Vůbec mi to nepřipadá divné, natož třeba směšné. Nerozumějí třeba všem slovům, i když některým už ano, ale vnímají barvu hlasu, gesta, situaci. A hlavně vycítí psychické naladění.