To je dnes hezky, že? Málo mluvíme s cizími lidmi. A je to škoda

Omlouvám se a opravuji - záleží na prostředí, kde se potkám s někým .....

Ráda si povídám s neznámými lidmi, doma i v cizině. Díky znalosti cizích jazyků s tím nemám problém a někdy se i dozvím spoustu zajímavých věcí. Jen je třeba vypozorovat, zda má ten druhý zájem si povídat. Někdy k tomu stačí i oční kontakt.

Navazovat řeč s někým koho neznám každý z nás asi neumí. Ale mám kamarádku, která kdekoliv a kdykoliv navazuje řeč na různá téma. Jednou cestou z Ostravy do Prahy mavzala rozhovor s mladším mužem, který už byl velmi slušný, než aby hovor přerušoval. Nešlo o žádný flirt, ale kamarádka prostě měla pocit, že musí mluvit a sdělovat mu své všechny životní úspěchy. Mladý muž v Praze na nádraží ihned co nejrychleji zmizel bez rozloučení. A kamarádka byla spokojená jak se dobře pobavila. Z Prahy do Plzně si opět našla další oběť, ta naštěstí v Berouně vystoupila.

Občas se s někým dám do řeči, dříve se mi to dařilo jen málokdy. Záleží na prostředí, kde se s někým, s kým si mohu trochu popovídat nebo jen vyměnit pár slov. Někdy pochválím venku pejska, když výjimečně někoho potkám s kočkou, je to důvod k zastavení téměř stoprocentní. Na veterině je také dost důvodů ke konverzaci. Dalším místem pro chvilku nezávazného hovoru bývá pro mě také obchod.

Dala jsem se onehda při nákupu v marketu do řeči s úplně cizí paní. V závěru rozhovoru se ukázalo, že ona mě zná. A já si naprosto nevybavím, kam s ní.

Je moc hezké dát se s někým do řeči jen tak. Většinou se to pozná. Když někdo uhýbá očima a zarytě hledí jinam, ten o to nestojí. Někdo se mírně usměje a víte, že rád prohodí pár slov. Obyčejná člověčina a několik slov nikoho nezabije a hned je nálada lepší.

S cizími lidmi se občas dávám do řeči; určitě víc než zamlada. Nejčastěji ovšem oslovuji pejsky. A ne vždy se setkám s kladnou odezvou jejich paniček/páníčků.

Před nedávnem mi umřel kamarád, ten byl komunikativni, že by americkým vědcům spadla čelist :-) Ten nenechal jednu příslušnici opačného pohlaví na pokoji. Jeho oblibenou hlášku si nemůžu nechat pro sebe. Tedy :"pejsku pejsku ty máš hezkou paničku, můžu si ji pohladit?" Někdy mi přišlo, že je trochu "přes čáru", tak jsem se i zeptal některé z jeho "obětí", jestli jim to nevadí a docela mě dostalo, když mi jedna řekla :"když on je tak milej"... Asi věděl komu to může říct. Samozřejmě to každé nebylo recht, tak ho třeba obešla. On většinou seděl na lavičce a pozoroval cvrkot" a mě s dalším kamarádem, co neposedime, říkal " už dou ty dva teplý" :-) Ale nebylo to ve zlým, spíš chtěl, aby se s ním někdo bavil. Dneska je tam nahoře a kdybych mohl, dal bych mu na hrob to jeho"pejsku, pejsku... :-) Měj se tam dobře Láďo.

Není to pro mě úplně samozřejmé se dát do řeči s neznámými lidmi. Ale zjišťuji, že s rostoucím věkem o tyto náhodné rozhovory stále více a více stojím. Zpravidla se mi to daří ve vlaku, ale občas i jinde, kde lidé čekají. A když někdo nechce, tak nechce, nevnucuji se.

Dřív to u mne nebylo zvykem, ale nyní, se změnou prostředí, se tu v maloměstě bavím s kdekým. Potkáváme se na cestě na nákup do Jednoty, v různých obchodech, v Klubu seniorů, pozdravíme se i na hřbitově. Začalo to většinou tím, že mi lidé říkali, že nás znají z mládí nebo zda tu jsme z Prahy nadlouho či natrvalo. Pak už jsme se běžně zdravili jako známí a tak to stále trvá. A kdy mi někdo místní řekne tím jihočeským "Paní Pivců", tak to vnímám, že už sem patřím. Přitom většinu lidí vůbec blíže neznám.