O křehkosti stáří

Jen tak pro zajímavost si zkuste poslechnout, co na nejen tyto "problémy" a ne jen pro seniory říká Jaromír Schmidt, po přestávce v 54:39 - 1:01:19 v tomto bloku https://www.youtube.com/watch?v=n_fxhJogGWg Věřte mi, sama jsem si tím prošla a možná pro někoho budu ještě větším bláznem :-)

Pan Tomáš Hajzler v roce 2008 napsal: "Memento mori a carpe diem jsou tak jako bratr a sestra. Když si uvědomím svou smrtelnost, dojde mi, že v peněžence mám několik stokorun a NIKDO mi nepůjčí. Je to něco, s čím se potřebuji naučit hospodařit. Carpe diem mi zase napoví, co všechno se s těmi stokorunami v peněžence dá udělat." K tomu není co dodat :-)

Věro, já vím, že jsi mě neměla na mysli, stejně jako vím, že mně nemají na mysli ti, co píší o přehnaných optimistech. Od raného mládí, když jsem musela vstávat ve čtvrt na čtyři, abych byla včas v oficiální práci, po práci s rodiči pracovat na poli, když jsem viděla spoluzaměstnance v předdůchodovém věku, kteří měli 4 týdny dovolené a já jen 14 dnů, oni dost peněz na dovolenou v Jugoslávii, které já neměla, tak jsem se secsakramensky těšila, až budu stará. A teď když všechno mám, včetně permanentní dovolené, tak jsem přehnaný optimista? Pro Tebe ne, pro jiné možná ano, ale stále je to můj život.

Věrko, včera při vycházce na Rejvíz jsme v lese potkali paní se psem. S paní tak okolo pětasedmdesáti jsme se dali do řeči. Fenka si nás přátelsky očichala, nechala se pohladit a pak poblíž prozkoumávala okolí. Byla poslušná a na volno. Směska boxera a vlčáka, prý patnáct let. Tím jsme se dostali k věku. Paní se smála, ta holka je pořád jako štěně, že ona přijde domů a skoro padne, a fenka si začne hrát. Říkám - no jo, ale ona neví, že je stará. Tak se podle toho nechová. Rozesmáli jsme se všichni tři. Já si totiž až pak uvědomila pravdu, kterou jsem vyslovila. My lidé víme, že stárneme a každý z nás se s tím vyrovnává po svém. Někdo to popírá, odmítá svůj věk a snaží se za každou cenu dělat vše jako dřív. Sem řadím i přehnané optimisty. Někdo sedí doma a na všechno reaguje odmítavě s tím, že už je starý a jen naříká, jak bylo dřív lépe. A mezi tím se pohybuje vrstva lidí, kteří vědí, že jsou staří, občas si zabrblou, občas radostně poskočí a zbytečně sebe neřeší. Všechny tyto kategorie jsou pouze orientační a podle psychického ladění. Ne podle zdravotního stavu. Protože i poměrně zdravý senior může být pesimista a na všechno nahlíží tímto pohledem,a naopak, paní se dvěma francouzskými holemi je spokojená a šťastná, že si stále dokáže sama nakoupit, i když si je vědomá, že zítra to tak být nemusí. A ta první kategorie - tu popisovat nebudu. Stačí občas pustit televizi. Prezentuje se jich tam dost.

Děkuji vám za další komentáře. Jitko, tebe jsem na mysli neměla. Taky si žiju svůj život tady a teď, a přesto mě zajímají i odborné názory na různá témata. Pane Dvořáku, máte samozřejmě pravdu.

Dovoluji si ještě jeden komentář. Citát zařazený v článku: „Nikdo nemiluje život tak, jako starý člověk.“ Sofokles, a pro mě je to neoddiskutovatelný fakt. Mně je opravdu jedno co dokládají vědecké výzkumy, já vědecké publikace nečtu, mně jsou k ničemu, stejně jako to, co uvádějí psychologové, já žiju svůj život tady a teď, a jsem šťastná, že jsem se dokázala zbavit "zbytečností", kterými jsem si v minulosti, SAMA SVÝM MYŠLENÍM, stěžovala život. Pokud se Věře zdá, nebo je jí nepříjemné, že příliš hýřím optimismem, tak co jako já s tím. Sama vím nejlépe, čím jsem si ve svém životě i ve svých začátcích na tomto portálu prošla. Vše je o sebepoznání, sebe přijetí a ne každý to dokáže skousnout. Pokud by bylo mé přání splnitelné, tak bych všem lidem přála šťastné a spokojené stáří. Bohužel vím, že v moji moci to není.

Já si dovolím ještě jeden komentář. Je to citace z glosy "O různé chvále stáří" z mé knihy "Kdo říká, že stáří je moudré?" "Ono zestárnout není žádné umění. Umění je vzít tento fakt na vědomí a zkusit v něm najít něco přiměřeně pozitivního. A tak se snažím žít. Někdy je to docela obtížné, ale vědomí určité svobody stáří mne vždy probudí k novému životu. Nemusím brzy ráno vstávat, abych byl na šestou v zaměstnání, mohu si dovolit i ten luxus nedělat třeba vůbec nic, jen se dívat do stropu, nebo ven z okna a naslouchat štěbetání ptáků, nebo se docela potichu vracet do dob, kdy stáří bylo pro nás pojmem zcela neznámým. A hlavně být rád, že jsem pořád na světě. Stáří je rozporuplné. Je plné moudrosti i toho bláznovství, plné naděje i zmaru, mnohdy bohužel i intenzivního využívání „výhod“ našeho zdravotnictví, ale také víry v život a ve svobodu svého konání." Nejsem pesimista, ani optimista, ale realista. A snažím se žít. Moudrý článek, Věrko.

Jani Šenbergerová, ... :-) :-) :-)

Ale článek není jen o tom,že ve stáří je vše horší,pisatelka zminuje,že se jí zdá,že tady senioři hýří příliš optimismem.

Zatím se mi nic neděje,cítím se jakžtakž dobře,když mě něco bolí,tak obvykle jen v posteli,jak si lehnu.Na horší a smutnější budoucnost příliš nemyslím,až to přijde,tak teprve to (asi) budu řešit.