Dana (66): Sen o životě na vesnici se po ztrátě manžela stal noční můrou

"Nejhorší, co se člověku může stát, je, být ZÁVISLÝM v jakémkoliv smyslu a říkat tomu LÁSKA."

Já pocházím z vesnice. Jmenuje se Světlá Hora a je v okrese Bruntál. Nádherná příroda kolem dokola, ale to je asi tak všechno. 13 let jsem bydlela v Ostravě, ale toto město mi k srdci nepřirostlo. Nyní je mým domovem vesnice, která má statut městyse. Máme tu vše, krásnou přírodu, jen skok do lesa, poštu, lékárnu, praktického i dětstkého lékaře, 2 obchody, masnu, průmyslové zboží i prodejnu s textilem. Manžel má zahrádku a pole. Já nemusím jezdit do města. Mám tu svoje kamarádky a milé lidi, které ráda potkávám. Nikdy jsem se neměla tak dobře jako teď...

Paní Danu chápu. Jezdíme na chalupu 50 km od bydliště. Bez auta je to nemyslitelné. Do obchodu nebo k lékaři 3 km. Když ujede autobus, tak další jede za několik hodin. Mám hodně aktivit a v naší vesničce střediskové je mrtvo.

Paní Danu moc zdravím a chápu. Jsem ráda za byteček ve městě, i kdybych týden z něho nos nevystrčila, slyším kolem lidi a z okna je vidím. Chalupu využíváme v létě s mladými, nikdy jsem neměla v úmyslu tam bydlet. Jak dlouhé musejí být zimní večery, když je člověk v celém baráku sám. A nebyla bych tam na noc sama ani v létě. Je to pravda, že jsou všichni buď zalezlí za svými vraty, nebo v práci. Když mi přijede návštěva, svítí sluníčko, kytky kvetou, skoro každý řekne ...tady je krásně, proč tu nebydlíš. Tak jim odpovím, udělej si sem výlet v listopadu, v lednu večer a hned to pochopíš.

Nas posledni dum v malem meste jsme rekonstruovali s tim ze se nekdo z deti vrati k nam, nestalo se tak, vsichni ziji jinde, na vysetreni v nemocnici bylo treba dojizdet, po manzelovem infarktu jsem rozhodla ze se po letech vratime do Prahy, sice to trvalo nejakou dobu ale zadarilo se a v nutnem pripade mame blizko IKEM. Pani Dane preji at zije spokojeny zivot v Ostrave.

Já jsem na vesnici vyrostla, v sedmnácti jsem začala studovat v Praze, pak i pracovat a domů jsem jezdila jen na víkendy a ty jsem trávila všude možně, jen ne doma. Vdala jsem se a s manželem žijeme od roku 1979 v Ústí nad Labem. Na vesnici jsem se nikdy nevrátila a asi nevrátím. Je dobře, že vám pomohla dcera, samota není to pravé ořechové.

Moc dobře paní rozumím. Celý život jsme s mužem zvelebovali chalupu na venkově, ovšem sama bych tam bydlet nechtěla. Manžel umřel už v 60 - ti letech, já autem nejezdím a na vsi se hodně změnilo. Zrušili krám, hospodu, kde se konala různá setkání místních a autobus do města jezdí ráno v 7 a zpět až ve 13. Když potřebuju nakoupit, je to na celé dopoledne - kde má člověk ten čas pobýt. Navíc nikde nikdo, chodit po návštěvách - to nejde. Jsem z Prahy, tak jsem šťastná, že mám poblíž vše potřebné - lékaře, služby i nákup.

Celý život žiji na vesnici. Přesto vám rozumím a chápu vás. Vaše rozhodnutí vrátit se do města bylo dobré rozhodnutí. Přeji vám klid a spokojený další život. Ale také smíření.

Dobrý den, já jsem také vyrostla na okraji malého městečka v domě se zahradou...Po svatbě jsem se musela odstěhovat do Brna do panelového domu, byl to šok. Teď už jsme oba s mužem v důchodu a taky sníme o domečku v přírodě bez lidí...jenže nikdo z nás neví, co nám život chystá .... Ať je paní spokojená a žije se jí co nejlépe.

Paní Dano, určitě jste se rozhodla dobře. Já sama jsem svůj život začínala na vesnici, manžela jsem si vzala také z vedlejší vesnice a protože jsme měli touhu žít ve svém, odstěhovali jsme se do paneláku do nedalekého města. Byt získal manžel od svého zaměstnavatele. Zde jsme vychovali své dvě dcery a po jejich svatbě jsme zůstali nakonec sami. PO svatbě si za krátký čas mladší dcera s manželem koupili domek a nás ukecali at jdeme do něj s nimi. Pak se rozvedli, vdala se podruhé, odstěhovali se i s námi do 2generačního domu na vesnici a tak tu s nimi spokojene žijeme