V tichém bytě totiž balíme kufry a zatímco si děti vykračují do školy, my míříme na letiště a za odpočinkem u modrého moře. Dny nic nedělání utekly jako voda a velký kovový pták nás o půlnoci sezobl na přímořském letišti a brzy ráno zase vyplivl doma. Při cestě domů svítil měsíc jako o život a i v hluboké noci byl vidět malý, ale náš kopec Říp. Vybalování kufrů sice není tak radostné jako balení, ale jinak to prostě nejde.
Zatímco my jsme si užívali u moře, dětem uběhl první školní týden. Vyprávěli jsme si s "místní polovinou" u oběda zážitky. Šesťák letos poprvé okusil stravování all inclusiv a byl z toho, mírně řečeno, paf. Babi, co jste měli k snídani a mohli jste si taky brát, co jste chtěli? Tam bylo všechno, na co si vzpomeneš. Schválně se mě zeptej a já Ti řeknu jo nebo ne. Auto, vyhrkl a myslel si, jak mě dostal. Ale bylo to přesně naopak. Auto tam totiž u jídla bylo, korbička náklaďáčku měla tvar pece a pekla se v ní pizza ... Udivená jsem vzápětí byla i já. Šesťák totiž začal školní rok rovnou třemi parádními výlety. Z Vlčete se stal skautem a při vyprávění jsme se z výletu za hranice všedních dnů vrátili do běžné reality.
Odpoledne jsem se rozhodla zkontrolovat život na mé oblíbené pískovně. Mraky nade mnou navozovaly dost zvláštní atmosféru. Na vodu se začali stahovat kormoráni. Labuťky pořádně vyrostly, ale jinak tam panoval nezvyklý klid. Ušla jsem sotva dva kilometry, když se ozval mobil a současně začaly padat první kapky. Můj starostlivý manžel už mi frčel naproti, abych moc nezmokla. Z deště nakonec nic nebylo a zbytek dne jsme strávili na naší malé zahrádce. Uvařila jsem mátový čaj, sbírala kytičková semínka, ostříhala šnytlík a petrželku do mrazáku, poseděli jsme a jen tak koukali.
Ráno jsem jen rychle při snídani zkoukla co nového na íčku a vyšla si za město k mé oblíbené Jirchářské kapličce. Byla obsazena strakami.
Na polích už roste nová řepka, traktor s náloží obilí jezdí po poli a seje ozimý ječmen, vyplašila jsem hejno koroptví a kopečky v mlhavé dálce jsou sotva vidět. Rosa na trávě slibuje pěkný den. Košaté ořešáky jsou obsypané dozrávajícími ořechy a už se těším, jak je budu sbírat a nosit domů. Přes pole jsem zašla k řopíku u hřbitova, dírou v plotě prolezla na hřbitov a zalila naše ledovky v mísách. Zajásala jsem, když se mi při hledání kaštanů na stromě v hledáčku objevila sojka. Je to tak, první lesklé kaštánky začínají otvírat okénka a vykukovat na svět. Brzy začnou skákat dolů na zem a to je neklamné znamení, že podzim je za rohem. Než jsem došla domů, ještě jsem stačila zjistit, že je záhodno zajet k naší oblíbené čerpačce.
Uvědomila jsem si, jak málo mi stačí k vnitřnímu klidu a jaké mám štěstí, když si dokážu vychutnat všední den s jeho všedními, a přece nevšedními událostmi.
Máte to také tak?
