Příběhy naší rodiny

Pěkná vzpomínka.

Silný příběh. Čím dál víc vidím jak naši předkové žili nelehké době a statečně životy.

Moc hezký příběh.

?

Z takovýchto drobných příběhů se skládá naše historie. Je škoda, že se mnozí nezajímají o takové příběhy, ba ani o historii "velkou."

Děkuji za sdílení silného příběhu, který bohužel není ojedinělý. Mnoho vojáků, kteří s nasazením života bojovali za naši vlast, se po návratu setkalo s velkým příkořím. Je hezké, že uchováváte tuto rodinnou vzpomínku pro další generace.

Dobře napsané. Po válce se bohužel děly věci, o kterých ani nevíme. Jsem narozená po válce v roce 1953. Spíš mě zaujalo vaše jméno Františka. Když mi bylo 11 let musela jsem do ozdravovny. Ze začátku se mi hrozně stýskalo a ujala se mně starší dívka jménem Františka. Dodnes na ní vzpomínám a moc jsem brečela, když jsme se loučily.

******

Paní Františko, protože jsem až do roku 2017 pracovala ve Vojenském ústředním archivu a poměrně často vyhledávala osobní údaje z dokumentace Vládního vojska, můžu příběh Vašeho tatínka potvrdit. Prvorepublikoví vojáci z povolání byli po vytvoření protektorátu převedeni do tzv. Vládního vojska. Nebylo to žádné proněmecké vojsko a mělo spíš podobu blízkou policii, sloužilo beze zbraní. V létě 1944 bylo 11 ze 12 praporů odesláno do Itálie na nápravu materiálních škod po partyzánech. Toho využilo velké množství vojáků a dezertovalo. Tak, jak to uvádíte. Skončili v Británii, kde bojovali do konce války. Po únoru měli dost těžkou pozici, neboť je považoval nový režim za kolaborantské. Mnohým se dostalo odškodnění až po roce 1989. Moc děkuji za vzpomínku.

Hezké vzpomínky na rodiče. Já jsem lásku mezi otcem a matkou nezažila. Tu svoji jsem našla, a prožila jsem šťastný život.